This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
Freelance translator and/or interpreter, Verified site user
Data security
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Czech to English - Rates: 0.06 - 0.10 USD per word / 25 - 30 USD per hour
Portfolio
Sample translations submitted: 3
Czech to English: Hruškadóttir General field: Art/Literary Detailed field: Poetry & Literature
Source text - Czech 9
Vzduch je ve Snowo silný, jakoby nahořklý. Okno v ložnici vůbec nezavírám, jsem tou chutí úplně posedlá. Je pořád čerstvá a ostrá, i za úplného bezvětří, jako by vzduch neustále stoupal z hlubokého údolí, nad kterým chalupa stojí. Vlastně spíš dům než chalupa, i když tak je to Tomanovic žargonem jednou provždy dáno. Převážně tmavohnědé stavení, kamenné a dřevěné, už pěkně letité, ale poměrně udržované. Vevnitř je dost zima a vlhko, což mi úžasně vyhovuje, zvlášť teď, kdy se dny začínají víc a víc rozpalovat. Na procházky chodím kvůli horku brzy ráno a potom se toulám zas až k večeru. Mezitím mě to aspoň přiměje sedět vevnitř a něco dělat.
I když upřímně, ty první dny jsem se stejně nedonutila. Po půlhodině zjistím, že ještě pořád sedím na parapetu okna obráceného do údolí a pozoruji jemný pohyb lesa. Jak se huňatá pokrývka kopců drobně vlní a chvěje, zatímco bělavé skály, varovně vytrčené z temné zeleně, nezakolísají ani o píď. Pak se vykloním z okna do dvora, orámovaného několika kůlnami, králíkárnou a malou stodolou. Uprostřed plácku stojí pumpa a vždycky naplněné zrezivělé konve. Vrátka na zeleninovou zahradu se zavírají starým hadrem. Od paní domácí mám povolení cokoli si tam vyrýpnout. Pomalé tempo světa kolem mě uklidňuje. Ten nádherně útulný pocit, že mi nemá co utéct. Že na všechno dojde řada. Přijde čas. Stane se v onen den. Že až to bude, tak to bude. Kdybych v sobě neměla zakódovaný ten protivný protestantský otazník, blikající fluorescentní žlutí, zda očekávání není jen rafinovaně omlouvaná forma lenosti (ač jsem vlastně přesvědčená, že ta s mým civěním nemá vůbec nic společného), mohla bych si to plně vychutnávat. Tolik času jsem snad v životě naseděla a nadumala jen v Létě na chalupě. Vlastně jsme tak s Šimonem trávili celé dny. I když já měla aspoň tu výhodu, že jsem musela chodit nakupovat, vařit, trochu uklízet. Občas taky posekat trávu, ale to mému pacientovi nedělalo dobře. Je to zaprvé dost hlučná záležitost a zadruhé sekání spadá, alespoň v kulturní tradici Tomanových, vždycky do kompetence mužů. A i když Šimon rozhodně neměl sílu zhostit se tohoto úkolu sám, ponižovalo ho pozorovat, jak se s tím morduju já.
Největší část dne jsme trávili na zápraží. On seděl na prastaré dřevěné lavičce a já většinou na zvýšeném prahu do chalupy. Paradoxní je, že právě tam je ze všech možných míst zahrady opravdu nejhnusnější výhled. Teda býval, třeba s tím už Tomanovi něco udělali. Takže jsme odtamtud celé hodiny koukali přes zatravněný plácek, pod kterým je vyliloubená žumpa, rovně do sterilně omítnuté zdi sousedovy garáže. Postupem času se aspoň začínaly po připevněných dřevěných konstrukcích s nataženou osnovou pnout výhonky rychle bujících fazolí, takže bylo o co opřít oči. Nejen pro tu šedou stěnu, ale i pro pocit nějaké změny jsem se občas snažila Šimona přimět k posezení někde jinde. Třeba v malém ovocném sadu za stodolou, na kmeni starého pokáceného, ale nikdy neodklizeného ořechu. A když bylo tepleji, oblíbili jsme si místo hned za chalupou, kde se střecha skoro dotýkala země. Pod hruškou mého života. Pod ještě docela tenkým, ale poměrně vysokým a spolehlivě rodícím stromem s černým kmínkem. Nevím, jestli to bylo právě tím, co mě k tomu stromu poutá, ale všechny naše nejosobnější rozhovory se odehrály právě tam.
Ze začátku jsem mluvívala hlavně já. Vlastně jen já. Šimon seděl, shrbená záda, lehký třes rukou. Břicho, dřív pevně vypouklé, působilo jako bezmocný neforemný vak. Díval se nepřítomně. Nikdy na oblohu, do spleti větví v koruně stromu nebo na štít stodoly porostlý psím vínem. Vždycky zíral dolů, do země. Na stébla trávy, prorůstající mech, na pospíchající mravence.
Samozřejmě jsem nevěděla, jestli by mu nebylo milejší ticho. Jestli ho nedrásá, když něco vykládám a melu a melu. Jenže po prvních týdnech naprostého mlčení už to jinak nešlo. Jistě že ne pro nějakou mou osobní potřebu. Jen jsem viděla, že se v té zamlkle rezignované náladě nic neděje a nevyvíjí. Rozhodně jsem se ho nesnažila rozptylovat, zabavit, aby na Madlu s Adamem nemyslel, nebo jiné ab-surdnosti. Jen mi přišlo, že ten položivý tvor vedle mě už prostě nepřemýšlí vůbec a o ničem. Že jen sedí jako prázdná skořápka, jako vyfouknuté vejce a že nějaké podněty zoufale potřebuje. Aby si zase zkusil uvažovat, přemýšlet, hodnotit, dávat do souvislostí.
A tak jsem zkoušela povídat. Vyprávěla jsem mu o tátovi, kterého jsem nikdy neviděla, ale po kterém mi zbyla tahle hruška a vlastně celá chalupa. S prarodiči z jeho strany je to jednoduché. Vzhledem k tomu, že mámě nikdy neřekl, kdo jsou ani odkud sám pochází, netuším o nich opravdu nic. Předpokládám, že oni o mně taky ne. Vyprávěla jsem mu o mámě. Párkrát ji sice viděl, ale více méně se neznali. O tom, jak pracuje v čokoládovnách, kde jsem s ní jako malinká trávila spoustu času. Bývala jsem na to patřičně hrdá, asi jako Karlík na Willyho Wonku, i když jsem si kvůli tamním podřadným mýdlo vitým tabulkám asi nadosmrti zkazila požitek z jakkoli skvělé čokolády. Povídala jsem o její nervózní povaze a jak jsem ji jednou provždycky zklamala, když jsem k ní ani jako sladké nemluvně nedokázala připoutat tátu, což byl myslím hlavní motiv mého zplození. Vyprávěla jsem dál a dál a nechtěla jsem ho ani dojímat, ani si stěžovat, jen jsem se prostě snažila vodit jeho mysl za ruku. Kudykoli, kde by bylo aspoň maličko na co koukat. Dělala jsem si naděje, že narozdíl od knížek by ho tohle mohlo snad trochu zajímat. Na moji rodinu se mě dřív ptal už několikrát. Ale já v žádné oblasti nebyla skoupější na slovo. Dokonce i k Madle. Ale terén zas nesměl být příliš neschůdný pro člověka v jeho stavu. Zkoušela jsem se vyhýbat vzpomínkám na zážitky neodmyslitelně spojené s jeho rodinou. Což vylučovalo téměř celý můj svět.
První známka komunikace přišla asi po čtyřech týdnech. Poslední stromy odkvétaly, opadané bílé plátky pohltila střapatá tráva a všechno bylo jasně zelené a průzračné. Právě jsem o něčem mluvila, když Šimon trochu zvedl hlavu a zadíval se mi na ruku. Drolila jsem v ní kousek ztrouchnivělé větvičky. Zmlkla jsem a ruku s větvičkou pomalu zvedala. Poslušně ji pozoroval, jako když se kojenec učí sledovat očima předmět, se kterým mu matka pohybuje v zorném poli. Zastavila jsem větvičku ve výšce obličeje. Oči se na ni stále soustředěně upíraly. Najednou jsem ji pustila a - díval se na mě. Poprvé od té doby, co přijal moji nabídku vesnického azylu s neodbornou pečovatelkou, se na mě doopravdy podíval. Bolestí nad těma očima jsem najednou nevěděla, co říct. Duhovky bledé, vysílené a prázdné. "Copak je?" zašeptala jsem, ač asi nebylo možné položit tupější a bezohlednější otázku. "Jsem jen unavený," pořád ta fistulka, "strašně unavený. Vůbec nemůžu spát." Zase sklopil oči a krátký výboj života se ztratil. Přesto to byl pokrok. A taky se mi aspoň potvrdila hypotéza, že je ve stavu, kdy ho víc než všechna hrůza, kterou prožívá, mučí fyzická slabost, umrtvující jakýkoli pokus s něčím se vyrovnat.
Začínalo být chladno. Dny byly sice už dlouhé, ale o příjemně teplých večerech se ještě nedalo mluvit. "Pojď, půjdeme dovnitř," vzala jsem deku a prázdné hrnky, židle opřela čelem o okap a pomaličku jsme obešli půlku chalupy ke vchodu.
10
Dny se ve Snowo rodí a umírají podivně nenápadně. Sotva začne prosvítat chladné ráno, už se slunce rozpálí doběla, nenápadně se přeplíží přes obzor a vzápětí den chladne a zaniká. Jeden za druhým utíkají v takovém tempu, že je ani nestíhám sledovat coby nějaké významnější časové jednotky. A tak se držím aspoň rytmu týdnů. Ty zvládám registrovat díky místním dětinsky svátečním nedělím. Pro své vůně a důstojné tempo jsou opravdu nepřehlédnutelné. Už jsem tu prožila čtyři.
Paní Nowicka jde v neděli ráno do kostela a po celý zbytek dne se pak svou usedlostí pohybuje pomalu, ve svátečních šatech a v šátku. Když se potkáme, s úsměvem mi kyne jako anglická královna z otevřeného kočáru. Pokud neprší, jde do kostela i večer a vrací se až za úplné tmy. Nad zápražím proto nechá hořet petrolejku. A já si pod ni s příchodem noci sednu. To mi aspoň na chvíli znemožní slastně se vpíjet do těch nádherných kopců v dálce, do jejich matných siluet a do mihotání líhnoucích se hvězd. Sedím v tom teplém oválu světla jako ve slepé skvrně. Jen já, sama se sebou. Tak mi nemá ta bojácná, nedůtklivá, prchající holka kam zmizet. Konečně se jí můžu trochu osobně na něco zeptat. Ale ona stejně uhýbá. Dělá, že všechno ví a zná. Nelze ji překvapit. Na jakoukoli otázku má připravené dobře stavěné, hladce obroušené, montovatelné odpovědi. Znějí dospěle a rozumně. Musíte na ně kývnout. Ale po chvíli jejich význam a soudržnost kamsi neuchopitelně mizí jako tůňka vody v klíně mezi pevně sevřenými stehny.
Do její světelné kóje se pak vplíží bílá kočka. Polovinu hlavy a jednu tlapku žemlovou. Nakrčí hřbet a tře se mi o nohy. A tak pokládám stejné otázky jí a ona mi vyskočí do klína. Stočí se do klubíčka, začne příst a já vím, že má pravdu. Že to jediné se k tomu všemu dá říct. S každým pohlazením mé hubené ruky přede silněji, až úplně křičí. Křičí jako zmučený motorek dětského autíčka, za který místo plastového valníčku zapřáhli velký mosazný hmoždíř s oblou paličkou. Je spokojená.
Najednou sebou kočka prudce trhne, zdvihne hlavu a poslouchá. Měkce mi seskočí z klína a zmizí ve tmě. A za okamžik uslyším tichý unavený zpěv. Nebo zahlédnu malé světýlko, které se line z lucerny vracející se domů. Domů, zakončit den odpočinutí v bílých vysoko nastlaných peřinách. Světlo se přibližuje docela pomalu a já pokaždé s jistotou čekám, že až přijde blíž, rozpoznám za ním vážnou, dočervena ozářenou tvář Karafiátova broučka. Svatojánka, který, kdepak, nejde si s lucernou jen tak rozverně po pěšině krásným večerem, ale plní úkol. Plní svoje poslání a jediné možné určení. A až se vzduch ochladí a začnou poletovat vločky, poslušně zmrzne. Na jaře z něj bude chudobka. Kdyby aspoň sedmikráska ...
Někdy mi taky za nízkým širokým plamínkem problikne obličej rozezpívané Madly, jak spolu procházíme večerní vánoční Prahou. V tom všeobecném mumraji si do sebe zavěšené zpíváme písničky o narození Krista a nikde, nikde na světě není tolik betléma jako v její čepici z jaka a kouřícím svařáku, jako v neforemných palčákách, které mi upletla pod stromeček, a v našich překotných modlitbách, které se z věže Staroměstské radnice zvolna snášejí na hemžení přeplněného náměstí s obrovským zářícím stromem. Nikdy jsem nechtěla zpívat soprán. Toužila jsem mít nízko položený a bohatě rezonující hlas. Jenže jsou zkrátka jisté přirozené dispozice. Takže ze mě vychází sice čistý, ale jen tenký myší zvuk. A tak jsem vždycky musela poslušně zpívat melodii. Ale na Vánoce mi to nevadilo, v okrové tmě a mezi tajícími vločkami se i soprán nese měkce a jemně rozechvívá okolní mráz. Strojily jsme strom na Tomanovic zahradě. Madla k mému zpěvu broukala druhou linku, která občas vynechala, jak se s nazdobeným perníčkem pro sýkorky natahovala k nejvyšším větvím. A pak přišel Šimon. K Irenině nelibosti, ale na naši žádost upevňoval do koruny holé jabloně maličká bílá světélka, po paměti zpíval střídavě buď s jednou z nás, nebo kde znal bas, sestoupil do sametově hluboké polohy. A soprán pak začal trochu vynechávat, protože se zalykal něčím nepopsatelným, a hrozilo, že mu na místě ochabnou všechny svaly a omdlí, naplněn Duchem porodí Krista, nebo že se pokorou před nastalým okamžikem rozpadne v prach.
U Tomanů jsem strávila jen jedny Vánoce. Ty co byla máma v nemocnici na kyretáži. Irena po večeři nalila do svátečních sklenic husté a sladké víno a Šimon otevřel Lukášovo evangelium. Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu ... A potom z proroků: Ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými městy ... Madla se zářícíma očima odrecitovala: Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení a Adam se tiše smál a pak i já, protože v tu chvíli nebylo z jejího výrazu žádné pochybnosti, že právě ona je požehnaná mezi všemi ženami. Potom jsme se s Madlou a Šimonem pohodlně uvelebili v křeslech, Irena objala koleny temně rudé cello, citem zachmuřený Adam zvedallevačkou violu bojovně do výše a zahráli kus nějakého Magnificatu.
A já se bála pohnout, aby nic z toho neskončilo a nezmizelo. Ale na druhou stranu jsem věděla, že se ve mně děje něco, co už se zpátky vzít nedá. Že je tu zas a už navždycky ten betlém, který mi nevezme nikdo z lidí. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje. Jen jsem nebyla připravená, že jednou uslyším Šimona promluvit seškrcenou fistulí. Že ho uslyším mumlat po nocích polsky, že budu pozorovat, jak zírá do nikam, zatímco mu v hrnku stydne kakao. Že jeho modré oči zvodnatí doběla a že uslyším, jak křičí na svou lesní pannu: "A co si asi myslíš, že teď můžu dělat, co? Copak se dá ještě něco dělat? Co po mně vůbec chceš?" Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově. A právě těch dvou tváří, protože neexistují jedna bez druhé, rozesmáté Madly a zničeného Šimona, těch dvou milovaných tváří se někdy bojím. Bojím, že se bez varování vyho upnou v nazlátlém oparu blížící se lucerny, s karafiát ovsky sevřenými rty. A tak je nakonec dobře, když zpoza lucerny místo tykadélek vykoukne paní Nowicka a usměje se dlouhým ů svých masitých rtů: "Veroniko, nie spisz jeszcze? To byla piekna niedziela, naprawde piekna ... Dobranoc, niech cie Pan Bóg strzeze." Zhasne petrolejku zavěšenou nad zápražím a krom žlutavých oken pak není nikde v dohledu žádného světla, žádné lucerny a nikde žádná osvětlená tvář.
Translation - English 9
The air in Snowo is hearty, bitter as it were. I never close the bedroom window, I'm obsessed with the taste. It's always fresh and sharp, even when there's no wind, as if the air were constantly rising from the deep valley above which the cottage stands. Actually, more a house than a cottage, although that's what Tomanovi's jargon has rendered it for now and ever. Largely a dark-brown building, of stone and wood, already well-aged, but relatively well-kept. Inside, it's pretty cold and damp, which suits me just great, especially now when the days are starting to heat up more and more. Because of the heat, I go for walks early in the morning and then I wander again towards the evening. Meanwhile, it's at least making me sit inside and do some work.
Although, to be honest, the first few days, I couldn't bring myself do anything anyway. Half an hour later I realize I'm still sitting on the windowsill facing the valley, and observing the gentle movements of the woods. How the bushy blanket on the hills softly ripples and quivers while the whitish rocks, warningly sticking out of the dark greenery, they don't waver, not even a bit. Then I lean out of the window into the yard framed with a couple of sheds, a rabbit hutch and a small barn. In the middle stands a water pump and rusty watering cans, always full. The wicket into the vegetable garden closes with an old rag. I have permission from the house lady to dig out anything from there.
The slow pace of the surrounding world calms me. That wonderful snug feeling that there's nothing to miss out on. That everything will have its turn. The time will come. That day will come. When it happens, it happens. If only I didn't have that annoying protestant question mark—blinking with fluorescent yellow, coded inside of me—of whether expectation isn't merely a cunningly excused form of laziness (although I'm actually convinced that the latter has nothing to do with my staring), then I could enjoy it fully. It must have only been during that Summer at the cottage, that I'd sat and pondered this long. Actually, that's how me and Šimon spent our entire days. Although I at least had the advantage that I had to do groceries, cook, and clean a little. Sometimes also mow the lawn, but that wasn't doing any good for my patient. It's, for one, a pretty loud business, and, second, mowing always falls under, at least in Tomanovi's cultural tradition, the man's competency. And even though Šimon definitely didn't have the strength to take up this task upon himself, he was embarrassed watching me struggle with it.
We spent the largest portion of the day in the dooryard. He sat on an ancient wooden bench and I mostly on an elevated doorstep leading into the cottage. Paradoxically, that's the spot, out of all possible spots in the garden, with truly the ugliest view. Or used to be, at least, maybe the Tomanovi have fixed it. So from there we stared for hours across a grassy yard, with a hollowed-out sump underneath, straight ahead at the sterilely daubed wall of the neighbor's garage. With time, at least, bean shoots began climbing the wooden construction with a web outstretched, so there was something to rest the eyes on. Not only because of the grey wall, but also for the sake of changing scenery, I sometimes tried to convince Šimon to sit somewhere else. For instance on a branch of the old chopped but never removed nut tree in the small orchard behind the barn. And when it got warmer, we grew fond of a spot right behind the cottage where the roof nearly touched the ground. Underneath the pear tree of my life. Underneath still a fairly thin and relatively tall, reliably fertile tree with a petite black trunk. I don't know if that's what binds me to that tree, but it was there where all our most intimate conversations took place.
At the beginning it was mostly me who did the talking. Just me, actually. Šimon sat there, back hunched, hands lightly trembling. His belly, firmly bulgy in the past, looked like a helpless formless sac. He stared absentmindedly. Never at the sky, into the intertwined branches of the treetop or the sign overgrown with wild wine. He always stared down, into the ground. At the grass blades, moss grown through, the hurrying ants.
Of course, I didn't know if he would have preferred quiet. Whether it frayed him when I was explaining something and blabbing and blabbing. But after the first few weeks of silence, there was no other way. Of course, not out of some sort of personal need. Just that I could see that, in that withdrawn resigned mood, there was nothing happening or shaping up. I certainly wasn't trying to divert, distract him from thinking about Madla and Adam, or any other absurdities. I just felt like the half-alive creature next to me simply wasn't thinking one bit and about anything. That he just sat there like an empty shell, like a hollowed-out egg, and that he desperately needed some kind of stimulus. So that he'd again try to ponder, think, evaluate, reason.
And so I tried talking. I talked about the dad I've never seen, but who left me this pear tree and, actually, the whole cottage. The grandparental situation on his end is straightforward. Granted, he never told mother about who they are or even where he himself is from, I really don't know anything about them. I suspect they don't about me. I told him about mother. Though he met her a few times, they more or less didn't know each other. About how she works in a chocolate factory where I spent loads of time as a child. I rightly took pride in it, kind of like Charlie in Willy Wonka, even though the local second-rate soapy bars spoiled my ability to relish chocolate, no matter how good, ever again. I talked about her nervous personality and how I've disappointed her once and for good when, even as a sweet baby, I failed to tie dad to her, which I think was the main motive behind my conception. I talked on and on, not wanting to move him or complain, I was just simply trying to take his mind by the hand and guide it. Through wherever, where there'd be at least something little to look at. I was hoping that, compared to books, this might interest him if maybe just a little. He's asked me about my family a few times in the past already. But in no other area was I stingier with words. Even with Madla. But the terrain shouldn't be too unwalkable for someone in his condition. I tried to avoid memories of events inherently linked to his family. Which excluded almost my entire world.
The first indication of communication came about four weeks later. The last of the trees were wilting, shaggy grass devoured the shed white flakes and everything was brilliantly green and lucid. I was just in the middle of talking about something when Šimon lifted his head slightly and fixed his eyes on my hand. I was crumbling a piece of decayed twig with it. I fell silent and slowly lifted the hand holding the twig. He watched it obediently, like when a baby learns to follow with his eyes an object that a mother is moving within his field of vision. I brought the twig up to face level and stopped. The eyes were still single-mindedly fixed on it. All of a sudden I dropped it and—he was looking at me. For the first time since he'd accepted my offer of a countryside asylum with an unqualified caretaker he's really looked at me. Wounded by the eyes, suddenly I didn't know what to say. Irises pale, exhausted and empty. "What is it?" I whispered, despite it being the dumbest and most inconsiderate question to ask. "I'm tired," still that fistula, "terribly tired. I can't get any sleep." He dropped his eyes again and the short discharge of life withered. It was progress nevertheless. And it also confirmed my hypothesis that he's in a state where more than all the dread he is going through, he's most tortured by physical weakness smothering all attempts to come to terms with anything.
It was beginning to get chilly. Although the days were already long, you couldn't yet talk of pleasantly warm evenings. "Come, we'll go inside," I grabbed the blanket and the empty cups, laid the chairs face-up against the gutter and we slowly walked half way around the cottage toward the entrance.
10
The days at Snowo are born and die strangely inconspicuously. The chilly morning barely begins to shine through, the sun is already heated white, it crawls unnoticed across the horizon, and all of a sudden the day cools down and withers. One after another, they pass at such speed that I fail to keep up with them as somehow significant units of time. So, at least, I adhere to the weekly rhythms. I notice them owing to the local childishly festive Sundays. For their smells and majestic tempo they're impossible to not notice.
Mrs. Nowick goes to church on Sunday morning, and the rest of the day, she moves slowly through her estate in a festive dress and scarf. When we meet, she nods at me with a smile like the English Queen from her open carriage. If it's not raining, she also goes to church in the evening and returns only after it's completely dark. So she leaves a kerosene lamp burning on the dooryard. And I sit beneath it with the coming of the night. For at least a little while, it keeps me from absorbing blissfully into those beautiful hills in the distance, into their dim silhouettes, and into the twinkle of hatching stars. I sit inside the warm oval of light like inside a blind stain. Just me, as myself. This way, that fearful thin-skinned girl on the run has nowhere to escape. At last I can ask her something somewhat personal. But she still dodges. Pretending like she knows everything. You can't surprise her. She's got well-constructed, smoothly polished, assembled answers for any question. They sound grownup and wise. You can't but nod. But after a while, their meaning and cohesion fade, ungrasped, into somewhere, like a pool of water inside a lap between tightly shut thighs.
A white cat crawls into her stall of light. Half of her head and one panada paw. Hunches her spine and rubs against my legs. And so I ask her the same questions and she jumps up into my lap. She curls up into a ball, begins to purr, and I know she's right. That that's all that can be said about it all. With every stroke of my skinny hand she purrs louder, so that she's almost screaming. She's screaming like a tortured engine of a toy car they've harnessed to a brassy mortar with a rounded pestle instead a plastic lorry.
Suddenly the cat flinches, lifts her head up and listens. Softly, she jumps down from my lap and disappears into the dark. And at once I hear hushed, tired singing. Or I spot a ray flowing from the lantern on its way home. Home, to end the day rested in white blankets piled high. The light is nearing fairly slowly and I wait, confident, that once it nears closer, I'll make out the serious red-lit face of Karafiát's beetle. A firefly that, instead of walking lightheartedly sprightly with its lantern down the evening path, is accomplishing a task. It's fulfilling its calling and only possible destiny. And when the air cools and snowflakes begin to flutter about, it will obediently freeze. In spring, it'll grow as a lawn daisy. If at least just a daisy.
Sometimes bubbly Madla's face flicks behind the low, wide flame, us strolling together through evening Christmas Prague. In that all-round fuss, we're singing songs about birth of Christ, arms locked, and nowhere, nowhere in the world is there as much Bethlehem as inside her hat and steaming mulled wine, inside her shapeless mittens she knitted for me for Christmas, and in our bustling prayers falling slowly from the tower of Old Town city hall onto the swarming, overflowing square with a giant glowing tree.
I never wanted to sing soprano. I longed to have a low-set and richly resonating voice. But there are simply predispositions. So, although clear, a thin mouse squeal emanates from inside of me. And so I always had to obediently sing the melody. But on Christmas, it didn't bother me: in the ochre darkness and amidst the dancing snowflakes, even a soprano carries softly and gently stirs the surrounding frost. We were decorating a tree in the Tomanovi's garden. Madla was humming a second line to my singing, breaking off as she stretched out toward the top branches with a decorated gingerbread for the titmice. And then Šimon came. To Irena's dislike, but on our request, he was attaching tiny white lights to the apple tree's bare top, taking turns to sing by heart either with one of us or where he knew the bass, descending into a velvety deep pitch. And then soprano started breaking off a little because it was choking on something indescribable, and threatened by all its muscles slacking and it fainting on the spot, filled with the Spirit of Christ's birth, or that, out of humility for the moment that came to be, it was going to crumble into dust.
I spent only one Christmas with the Tomanovi. The one when mom was in the hospital for a curettage. After dinner, Irena poured thick and sweet wine into the holiday glasses and Šimon opened an evangel. And it came to pass, in those days there came forth an edict from Caesar Augustus, that the whole world should be enrolled … And then the prophets: And thou, Bethlehem Ephrata, art a little one among the thousands of Juda … Madla recited with beaming eyes. My soul doth magnify the Lord and my spirit hath rejoiced in God, my Saviour, for He hath regarded the lowliness of his handmaiden, and Adam was quietly laughing and then I laughed too, because at that moment, from her expression, there was no doubt that she was the one blessed among all women. Then together with Madla and Šimon, we nestled in armchairs, Irena hugged a dark red cello with her knees, Adam, sullen, was combatively lifting the violin high with his left hand, and they played a piece of some Magnificat.
And I was scared to move, so none of it would end and disappear. But on the other hand, I knew, there was something happening inside me that couldn't be taken back. That it was here again and here to stay for ever, this Bethlehem that no one would take away from me. For to us a child is born, to us a son is given, and the government will be on his shoulders, and he will be called Wonderful Counselor, Mighty God, Everlasting Father, Prince of Peace. I just wasn't ready that at some point I'll hear Šimon utter words with a choked fistula. That I'll hear him mumble at nigh, in Polish, that I'll watch him stare into nowhere while his cocoa is getting cold. That his blue eyes will water white and that I'll hear him yell at his forest lady: "And what exactly do you think I'm supposed to do now, what? What is there to do? What do you even want from me?" His empire shall be multiplied, and there shall be no end of peace: he shall sit upon the throne of David. And it's those two faces, because neither exists without the other, of the laughing Madla and devastated Šimon, I sometimes fear those two beloved faces. I fear that they will without warning pop up in the golden haze of the nearing lantern, with lips shut tight Karafiát-style. So, after all, it's for the better that instead of antennae, Mrs. Nowick peers out and smiles with the long u of her meaty lips: "Veroniko, nie spisz jeszcze? To byla piekna niedziela, naprawde piekna…Dobranoc, niech cie Pan Bóg strzeze." She extinguishes the kerosene lamp hanging above the dooryard, and except for the yellowy windows, there's no light in sight, no lanterns and no lit face anywhere.
Czech to English: Zmizet General field: Art/Literary Detailed field: Poetry & Literature
Source text - Czech A dál
Probudim se v mamčiný posteli, táta nikde, mamka nikde. Budík ukazuje osum hodin. Je pondělí ajá mám bejt ve škole. Pořád sněží. Vstanu a jdu do kuchyně. Mamka sedí u stolu a ani se nepohne. Udělám si čaj, zeptám se,jesli chce taky, ale nic neřekne. Už tam není žádný pečivo. Vezmu si cukroví do pokoje a jdu se postarat o Piráta.
Všude v pokoji sou bráchovy věci. Přes židli přehozený tričko. Na posteli pohozený pyžamo.
Nevim proč, vezmu pyžamo a čuchnu si k němu. Cejtim bráchu.
Oblíknu se, že půjdu do školy. Jdu si vyčistit zuby. Zase se vrátim do pokoje a připravuj u si aktovku. Do pokoje přijde mamka a řekne: "Nechoď nikam."
"Ale já musim do školy."
"Ne, nechoď," říká mamka a trošku se třese. "Nesmíš nikam jít."
Pak se přestane dívat na mě, rozhlíží se po pokoji ajá vim, že to taky vidí, tu jeho přítomnost. Otočí se a odejde.
Nevim, co pak dělám přes den, takovejch podobnejch dnů pak bylo víc a nebyly ničím jiný než ty předchozí, ale hodně sem v pokoji, chodimjenom na záchod a do obýváku na balkon pro cukroví, nebo pro něco do špajzu, nechci otravovat mamku s nějakým jídlem, hodně si hraju s Pirátem a taky kreslim, číst mi nejde, nemůžu se soustředit, protože mamka pořád sedí vedle v kuchyni. Každý odpoledne pak ale odejde ven, já jdu do obýváku a koukám se na televizi, mám tenhle rok super dlouhý vánoční prázdniny. Před Vánocema už do školy nejdu, takže s Martou se vůbec neuvidim, až v novým roce, a oba děláme, že se nic neděje, že sme se nikdy neznali.
Ale tenhle první den sem ještě celej nejistej, co se bude dít, mamka sedí vedle a pak odejde. Večer se vrátí a přinese půlku chleba a párky, fakt hodně, ohřeje jich pár a zavolá mě, ona nejí, já jím a ona sedí naproti mně a kouká na mě, kde je táta, to nevim.
Na školu se nechci ptát, tak se nezeptám.
Táta se vrátí večer, když už se chystám ke spaní. Slyšim,jak se dohaduje v kuchyni s mamkou, říkájí, tady přece nemůžeš takhle celý dny sedět, bereš ty prášky? A mamka říká, ale já ho byla hledat, a na to táta neřekne nic, pak už jenom slyšim, jak cinká s nádobím, a pak usnu.
Zdá se mi sen, sedím v pokoji u stolu a brácha sedí vedle mě a pořád se na mě směje a já chci vědět, čemu se směje, ale on se pořád jenom směje a mně to hrozně vadí.
Probudim se a v tu první chvíli mi vůbec nepřijde na mysl, že by tady snad neležel nade mnou, ale když se proberu úplně, tak mi to dojde a napadne mě, že mu je určitě zima.
Hned zase usnu.
Ráno mě přijde mamka vzbudit, a když vstanu, řekne: "Kubo, myslim, že bys zase mohl ležet nahoře, ne? Tohle je přece jenom Martinova postel." V tu chvilku to nevydržim a nějak samovolně řeknu, ale Martin tu přece není, a vidim, jak se mamce změní obličej, až teď mi to dojde, rychle řeknu,jo,jasně, už můžu ležet nahoře. A večer, když sijdu lehnout, vylezu nahoru, aje to fakt, vůbec nijak mi to nevadí, pohoda.
Kde je táta tyhle dny, nevim. Přichází tak pozdě, že mě probouzí. Někdy taky ne. Jednou nemůžu usnout a slyšim, že se vrací, a pak taková hrozná rána a pak ticho, poleká mě to, nakonec malinko pootevřu dveře a vidim tátu, jak leží na zemi a sice se sbírá, ale moc mu to nejde. Rychle ty dveře zase zavřu.
Jedinej, kdo se mnou v ty dny mluví, je Pirát. A to pořád neumí říct ani slovo.
V televizi jeho fotka a v novinách, který táta večer přinese, taky. Volají nám lidi a říkají, jak ho viděli v Budějovicích a v Budapešti, anebo tady u hotelu Grand.
Když není mamka doma, mám za úkol to zapsat já. jeto nejdůležitější úkol, kterej sem v životě měl.
Pak přijede babička a společně se připravujeme na Vánoce. Dělám, co mi řekne. Napečeme spoustu dalšího cukroví, uklízíme byt. Zdobíme perníčky barevnýma polevama. Děláme cokoliv, abysme měli pocit, že sme užitečný, a nemuseli pořád uvažovat, kde je brácha a kde je mamka, která odjela ten den, kdy se objevila babička, a jestli na Vánoce přijede. Babička udělá salát, polívku, vykuchá kapra, všechno připraví, a třiadvacátého navečer mi dojde, že mamka nepřijede.
Babička taky uklidí bráchovy věci do krabic a dá do skříní. Aby přes židli pořád neleželo jeho tričko. Mezi ty věci asi založila můj modrej svetr, ale nemám odvahu se v tom přehrabovat. Tyhle krabice zůstanou v našem bytě dýl než já.
Matka se chytá stébel. Vylepila po městě letáky, na ně napsala i telefonní číslo, ačkoliv ji policajti varovali, ať to nedělá, budou vám volat stovky lidí a vy se z toho zblázníte, nechte to na nás, ale to matka nemůže. Podle telefonátů chodí jako podle map. Kam nemůže jet, to řekne policii. Ale předtím si to stejně důkladně zapíše.
I když to totiž řekne policii, nebude klidná, dokud si sama nebude jistá, že tam Martin není. Bude tam muset jet. Ještě že zatím nekoupila dárky, teď může peníze použít na důležitější věc. Samozřejmě nemůže zatím jet do Budapešti nebo do Košic, začíná od těch bližších míst. Ještě že nekoupila skoro žádné dárky, má nějaké peníze. Pro jistotu si stejně vybrala část peněz, které spořila klukům. Samozřejmě je tam vrátí, až tohle skončí, říká si.
Než odjede, zavolá své mamince. Maminka pochopitelně přijede, vlakem v 18.15. Matka jde na nádraží, jenom jí předá klíče a v 18.42 odjíždí vlakem do Prahy, kde přestupuje na vlak do Budějovic. Už když vlak vyjede z města, matka cítí, že je jí lépe. Teď má před sebou celý svět, který musí prohledat.
V Budějovicích je pět dnů a pak jede zpátky do Prahy.
Peníze na dárky utrácí za rohlíky a ubytovny plné Ukrajinců. Aby ji to vyšlo co nejlevněji. V noci poslouchá jejich opilou mluvu.
Chodí po městech, která nezná, a každý blonďatý chlapec je zdálky Martin. Celé dny pro chodí vánočním městem a ví, že teď se domů vrátit nemůže. Třiadvacátého ráno ale potká na nádraží cikánské dítě, které po ní chce peníze. Matka mu nic nedá, ale jeho tvářička jí připomene Kubu. Ještě celý den hledá a do Hradce odjede vlakem v 17.22.
Narychlo vystoupí v Nymburku, protože se jí zdá, že ho zahlédla. Ujede jí vlak, jede dalším.
Den před Štědrým dnem v osum večer mamka přijde domů. Skočim na ni a brečim. Ona nebrečí. Je nějaká jiná. Po chvilce se odtáhne a podá si bloček, co leží u telefonu.
Na papírku u telefonu je od doby, co odjela, dalších tisíc zapsaných míst, kde brácha určitě je. Mamka je přejíždí očima a mě už vůbec nevidí. Poslední dobou těch lidí, co volaj, naštěstí ubývá. Až přestanou volat úplně, nebude mít nakonec mamka kam jet. A pak se vrátí.
Otec chodí do práce a po práci na policii. Nic se neděje. Prověřují stopy. Ale Martinova fotka už není každý den v televizních zprávách.
Pak rovnou do hospody. Opít se. Domů tak, aby hned usnul. Chlast je pro otce totéž co pro matku všechny kilometry, které za den nachodí.
Tak unavení, že nakonec usnou. A nezdají se jim sny.
Translation - English And then
I wake up in mom's bed, dad's not around, mom's not around. The alarm says eight. It's Monday and I'm supposed to be in school. It's still snowing. I get up and go into the kitchen. Mom's sitting at the table and doesn't move. I make myself tea, ask her if she wants some as well, but she doesn't say anything. We're out of bread. I take some pastries with me into my room and go take care of Pirate.
There's brother's stuff all over the room. A t-shirt chucked onto the chair. Pajamas on the bed.
I don't know why, I grab the pajamas and smell them. I smell my brother.
I get dressed for school, brush my teeth. I come back to my room again to get my schoolbag ready. Mom comes into the room and says: "Don't go anywhere."
"But I have to go to school."
"No, you're not going," mom says and is trembling a bit. "You're not allowed to go anywhere."
Then she stops looking at me, looks around the room, and I know that she sees it as well, his presence. She turns around and leaves.
I don't know what I do during the day, there were more days of this sort afterwards and they weren't different from the ones before them, but I'm in my room a lot, only go to the toilet and the living room balcony for pastry or to get something from the pantry, I don't wanna bother mom with food, I play a lot with Pirate, and also paint, reading's not going well, I can't concentrate 'cause mom's always sitting in the kitchen. But then in the afternoon she leaves. I go into the living room and watch TV. This year my Christmas holiday is super long. I don't go back to school before Christmas, so I don't get to see Marta, only after new year, and we both pretend like nothing's up, like we never knew each other.
But I'm all nervous this first day about what's gonna happen, mom's sitting next to me and then leaves. She comes back in the evening with bread and sausages, like, a lot of them, warms up some and calls me, she doesn't eat, I eat, and she sits opposite looking at me. I don't know where dad is.
I don't wanna ask about school, so I don't.
Dad comes back in the evening, when I'm getting ready for bed. I can hear him arguing with mom in the kitchen, he tells her, But you can't just sit here all day, are you taking the pills? And mom says, But I went looking for him, and dad doesn't say anything to that, and then I just hear him clinking the dishes, and then I fall asleep.
I have a dream: I'm sitting in my room by the table and brother's sitting next to me just grinning at me the whole time, and I wanna know what he's grinning about, but he just keeps grinning and it really annoys me.
I wake up and in that first instance it doesn't even come to my mind that he could be lying above me, but when I fully come around, then it occurs to me and I think to myself that he must be cold.
I fall back asleep right away.
Mom comes to wake me up in the morning, and when I get up she says: "Kuba, I think you could go back to sleeping on top, no? This is after all Martin's bed." I can't hold it back that second and somehow spontaneously say, but Martin isn't here, and I can see how mom's face changes, and that's when I get it, I quickly say, yeah, sure, I can sleep on top. And in the evening, when I go to bed, I climb up, and it's true, I don't really mind it, all good.
I don't know where dad is these days. He comes so late that he keeps waking me up. Sometimes he doesn't. One time I can't fall asleep and I hear him coming back, and then this horrible blow and then silence, it scares me, in the end I open the door ever so slightly and see dad lying on the floor and though he's getting up, it's not going so well. I close the door quick.
The only person talking to me these days is Pirate. And he still can't say a word.
His photo's on TV, and in the newspaper dad brings in the evening as well. We have people calling and telling us how they saw him in Budějovice, Budapest, or also by the Grand Hotel.
When mom's not home, I am supposed to make note of it. It's the most important task I've had in my life.
Then grandma comes and together we get ready for Christmas. I do whatever she tells me to. We bake loads of new pastries, clean the flat. We decorate gingerbreads with colored icing. We do anything just to feel like we're useful and to not have to constantly think about where brother is, where mom, who left the day grandma showed up, is and if she's coming back for Christmas.
Grandma also clears brother's things into boxes and puts them into closets. So that his T-shirt isn't always lying on the chair. She probably put my blue sweater between that stuff, but I don't have the guts to go through it. These boxes stay in our flat longer than I will.
Mom's grasping at straws. She put up leaflets all over town, even wrote the telephone number on them although the cops warned her not to, hundreds of people will be calling you and it'll drive you crazy, leave it to us, but mom can't. She goes by phone calls like maps. Places she can't go, she tells the police about them. But she still notes it down carefully beforehand.
'Cause even when she tells the police, she won't be at peace until she herself is sure that Martin's not there. She'll have to go there. Good she hasn't bought presents yet; now she can use the money for something more important. Of course she can't for now go to Budapest or Košice, she starts with nearer places. Good she's bought almost no presents yet; she has some money. To be safe, she still took out part of the money she's been saving for the boys. Of course she'll put them back when this is over, she tells herself.
Before leaving, she calls her mom. Understandably, grandma will come, by train at 18.15. Mother goes to the station, just hands her the keys and at 18.42 leaves on a train to Prague where she transfers to a train to Budějovice. As soon as the train pulls out, mother senses that she's feeling better. Now, before her, she has the whole world she needs to comb out.
She spends five days in Budějovice and then she goes back to Prague. She's spending presents money on bread and dormitories full of Ukrainians. So that it'd work out cheapest. At night she listens to their drunken talk.
She walks through cities she doesn't know, and every blond boy is Martin from afar. She spends entire days walking through the Christmas city and knows that she can't go back home now. But in the morning on the twenty-third she comes across a gypsy child at the station who wants money from her. Mother doesn't give him anything, but his face reminds her of Kuba. She spends the entire day searching and leaves by train to Hradec at 17.22.
She hurriedly gets off at Nymburk because she thinks she saw him. She misses her train, leaves on the next one.
The day before Christmas, at eight in the evening, mom comes home. I jump at her and cry. She doesn't cry. She's somehow different. After a bit, she pulls back and reaches for the note pad lying by the phone.
Noted on the pad are, from when she left, another thousand places where brother definitely is. Mom scans them with her eyes and she doesn't see me anymore. Lately, the number of people calling is fortunately dropping. Once they stop calling completely, mom will eventually have nowhere to go. And then she'll come back.
Dad's going to work, and after work to the police station. Nothing's happening. They're examining traces. But Martin's photo isn't on TV news every day anymore.
Then straight to the pub. Get drunk. Home, so that he'll fall asleep right away. Booze to father is what all the kilometers walked in a day are to mother.
So tired, that they eventually fall asleep. And they don't dream.
Czech to English: News roundup General field: Other Detailed field: Journalism
Source text - Czech Zájem o stavební spoření prudce klesá
Na pět stavebních spořitelen letos dolehly těžké časy. V období od ledna do srpna půjčily jen 29,4 miliardy korun, což je meziročně o 27 procent méně. Jde o nejhorší výsledek od roku 2005. Skoro o dvanáct procent klesl počet nově uzavíraných smluv
"Řekl jsem, jak mě žádali o úplatek"
Závažná podezření, že armádní zakázky provázela v posledních letech korupce, podporují další důležitá svědectví.
Zástupce ministerstva obrany si údajně řekl o úplatek i firmám S.P.M. Liberec a Tatra se slibem, že po zaplacení získají slibované zakázky. Svědectví je důležité i proto, že scénář i obsazení jsou podobné jako v případě nákupu obrněnců Pandur.
Translation - English Interest in building societies declines sharply
Five building and loan associations have fallen on hard times this year. In the period between January and August, they have lent only CZK 29.4 billion, which is 27% less year-on-year. This proved the worst result since 2005. The number of new contracts decreased by almost 12%.
“I told them how they asked me for a bribe”
Strong suspicions that corruption accompanied military orders in recent years found backing in further important testimony.
A deputy defence minister allegedly asked for a bribe from S.P.M Liberec and Tatra with the promise, that after paying up, the two businesses would receive promised orders. The testimony is also important because the script and cast are similar to those in the affair over the purchase of Pandur armoured vehicles.
More
Less
Experience
Years of experience: 18. Registered at ProZ.com: May 2010.
Expertise