This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Services
Translation, Editing/proofreading, Website localization, Software localization, Subtitling, MT post-editing, Training
Expertise
Specializes in:
Poetry & Literature
Computers: Software
Also works in:
Music
More
Less
Rates
Portfolio
Sample translations submitted: 1
English to Czech: "A Rose for Emily" (Růže pro Emily) - William Faulkner
Source text - English II
So she vanquished them, horse and foot, just as she had vanquished their fathers thirty years before about the smell. That was two years after her father's death and a short time after her sweetheart—the one we believed would marry her—had deserted her. After her father's death she went out very little; after her sweetheart went away, people hardly saw her at all. A few of the ladies had the temerity to call, but were not received, and the only sign of life about the place was the Negro man—a young man then—going in and out with a market basket.
"Just as if a man—any man—could keep a kitchen properly," the ladies said; so they were not surprised when the smell developed. It was another link between the gross, teeming world and the high and mighty Griersons.
A neighbor, a woman, complained to the mayor, Judge Stevens, eighty years old.
"But what will you have me do about it, madam?" he said.
"Why, send her word to stop it," the woman said. "Isn't there a law?"
"I'm sure that won't be necessary," Judge Stevens said. "It's probably just a snake or a rat that nigger of hers killed in the yard. I'll speak to him about it."
The next day he received two more complaints, one from a man who came in diffident deprecation. "We really must do something about it, Judge. I'd be the last one in the world to bother Miss Emily, but we've got to do something." That night the Board of Aldermen met—three graybeards and one younger man, a member of the rising generation.
"It's simple enough," he said. "Send her word to have her place cleaned up. Give her a certain time to do it in, and if she don't . . ."
"Dammit, sir," Judge Stevens said, "will you accuse a lady to her face of smelling bad?"
So the next night, after midnight, four men crossed Miss Emily's lawn and slunk about the house like burglars, sniffing along the base of the brickwork and at the cellar openings while one of them performed a regular sowing motion with his hand out of a sack slung from his shoulder. They broke open the cellar door and sprinkled lime there, and in all the outbuildings. As they recrossed the lawn, a window that had been dark was lighted and Miss Emily sat in it, the light behind her, and her upright torso motionless as that of an idol. They crept quietly across the lawn and into the shadow of the locusts that lined the street. After a week or two the smell went away.
That was when people had begun to feel really sorry for her. People in our town, remembering how old lady Wyatt, her great-aunt, had gone completely crazy at last, believed that the Griersons held themselves a little too high for what they really were. None of the young men were quite good enough for Miss Emily and such. We had long thought of them as a tableau; Miss Emily a slender figure in white in the background, her father a spraddled silhouette in the foreground, his back to her and clutching a horsewhip, the two of them framed by the back-flung front door. So when she got to be thirty and was still single, we were not pleased exactly, but vindicated; even with insanity in the family she wouldn't have turned down all of her chances if they had really materialized.
When her father died, it got about that the house was all that was left to her; and in a way, people were glad. At last they could pity Miss Emily. Being left alone, and a pauper, she had become humanized. Now she too would know the old thrill and the old despair of a penny more or less.
The day after his death all the ladies prepared to call at the house and offer condolence and aid, as is our custom. Miss Emily met them at the door, dressed as usual and with no trace of grief on her face. She told them that her father was not dead. She did that for three days, with the ministers calling on her, and the doctors, trying to persuade her to let them dispose of the body. Just as they were about to resort to law and force, she broke down, and they buried her father quickly.
We did not say she was crazy then. We believed she had to do that. We remembered all the young men her father had driven away, and we knew that with nothing left, she would have to cling to that which had robbed her, as people will.
Translation - Czech II
A tak odtáhli, na hlavu poraženi, stejně jako jejich otcové třicet let před tím, ohledně toho zápachu.
Stalo se to dva roky po smrti jejího otce a krátce poté, co se po jejím milém -- po tom, o kterém jsme si mysleli, že si ji vezme -- slehla zem. Po smrti svého otce vycházela ven jen málo; poté co odešel její milý, ji sotva někdo zahlédl. Některé dámy se osmělily ji navštívit, ale nebyly přijaty a jedinou známkou života v tom domě byl pouze černoch – tenkrát ještě mladý – který chodil s košíkem na trh.
„Kdo to kdy viděl, aby se chlap dokázal pořádně starat o domácnost, “ říkaly dámy; a tak je nepřekvapilo, když se ten zápach objevil. Byl dalším pojítkem mezi upoceným, hemžícím se světem a vznešenými a mocnými Griesonovými.
Jedna ze sousedek si stěžovala starostovi, osmdesátiletému soudci Stevensovi.
„Ale co s tím mám podle vás dělat, Milostpaní?“ řekl.
„No, vzkažte jí, ať si to dá do pořádku“, řekla ta žena. „Není na to nějaký zákon“?
„Jsem si jistý, že to nebude nutné“, odpověděl soudce Stevens. „Zřejmě to je jen nějaký had či krysa kterou ten její negr zabil v zahradě. Promluvím si s ním o tom.“
Příští den obdržel další dvě stížnosti, jednu od muže, jenž přišel s nesmělou prosbou. „Opravdu s tím musíme něco udělat, pane soudce. Jsem ten poslední na světě, kdo by chtěl obtěžovat slečnu Emily, ale něco musíme udělat.“ Toho večera se sešla městská rada – tři staří mužové s šedivými vousy a jeden mladší muž, příslušník nastupující generace.
„Je to zcela prosté,“ řekl. „Pošlete ji vzkaz, aby si dala dům vyčistit . Dejte jí určitý čas na splnění a jestliže to neudělá, tak...“
„Zatraceně,“ řekl soudce Stevens, „copak chcete říkat mladé dámě do očí, že páchne?“
A tak příští noc, po půlnoci, přešli čtyři muži trávník slečny Emily, jako zloději se připlížili k domu, a čmuchali podél cihlové podezdívky a u sklepních oken, zatímco jeden z nich sahal do pytle, který měl zavěšen na krku, a pravidelně mával rukou, jako by rozséval. Vypáčili dveře do sklepa a rozsypali tam vápno, stejně tak jako do všech dalších přístavků kolem. Když se vraceli zpět přes trávník, v jednom z oken, které před tím byly tmavé, se rozsvítilo a za ním seděla slečna Emily se světlem v pozadí, tělo vzpřímené a nehybné, jako kdyby byla nějaký bůžek. Potichu se vykradli přes trávník do stínu akátů, které lemovaly ulici. Za několik týdnů zápach zmizel.
Pak ji lidé začali litovat. Obyvatelé našeho města, kteří si pamatovali, jak se stará paní Wyattová, její prateta, nakonec úplně zbláznila, věřili, že se Griesonovi považovali za něco víc než doopravdy znamenali. Ani jeden z mladých mužů nebyl dost dobrý pro slečnu Emily a podobně. Dlouho jsme se na ně dívali jako na nějaký živý obraz, slečna Emily jako útlá, bíle oděná postava v pozadí, její otec jako rozkročená silueta v popředí, stojící zády k ní a svírající jezdecký bič, oba zarámováni dokořán otevřenými vstupními dveřmi. A tak když dosáhla třicítky a byla stále ještě svobodná, nebyli jsme zrovna potěšeni, ale jakoby došlo na naše slova: i kdyby bylo bývalo v rodině šílenství, nebyla by zatratila všechny vyhlídky, kdyby se opravdu zhmotnily.
Když jí zemřel otec, měla dům celý jen pro sebe; a lidé byli svým způsobem rádi. Konečně mohli mít se slečnou Emily soucit. Zůstala chudá a osamělá, změnila se v člověka. Teď by také měla poznat to staré známé chvění a to staré známé zoufalství, zda bude o penny míň nebo víc.
Den po jeho smrti se všechny ženy chystaly stavit se v domě, vyjádřit soustrast a nabídnout pomoc. Slečna Emily je přijala ve dveřích jako obvykle, oblečená jako vždy a bez jediné stopy smutku v tváři. Sdělila jim, že její otec není mrtev. Tohle říkala po dobu tří dnů všem duchovním a a všem doktorům, kteří se ji snažili přesvědčit, aby je nechala pochovat mrtvolu. Zrovna když se chystali uchýlit k použití zákona a síly se zhroutila a oni jejího otce rychle pohřbili.
Netvrdili jsme tenkrát, že byla šílená. Věřili jsme, že se tak chovat musí. Pamatovali jsme si všechny ty mladé muže, které její otec odehnal pryč a věděli jsme, že když už jí nic nezbylo, bude se muset přimknout k tomu, který ji okradl, jak už to lidé dělávají.
More
Less
Experience
Years of experience: 21. Registered at ProZ.com: Mar 2009.
Expertise