This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
French to Czech: À propos de doubles portraits General field: Art/Literary Detailed field: Art, Arts & Crafts, Painting
Source text - French Guy Girard
A PROPOS DE DOUBLES PORTRAITS
Toute fortuite que fut, selon Lautréamont, la rencontre entre un parapluie et une machine à coudre sur une table de dissection, cet évènement a au fil du temps pris un caractère de nécessité absolue. Il fallait que cette rencontre se fasse pour que l’imagination poétique réclame, avec une force renouvelée, son émancipation hors des cadres admis, il fallait aussi qu’à la suite de cette rencontre se fasse celle des premiers surréalistes, de Breton et d’Aragon dans un hôpital où dans quelque pièce en sous-sol, était probablement mis le couvert sur une table de dissection…
Lorsque sont assemblés deux atomes d’hydrogène et un d’oxygène, il se crée une molécule d’eau. Comparable à cette transformation, à ce saut qualitatif en lequel la vie reconnait son principe et que sans doute les grenouilles apprécient à sa juste mesure, le collage surréaliste cesse de distinguer les identités particulières du parapluie, de la machine à coudre et de la fameuse table (sur laquelle brille maintenant une émeraude) pour détailler un nouvel objet certes composé de ceux-ci, mais qui mis en situation dans l’espace mental qu’ouvrent, sans trop crier gare, la surprise, l’humour ou l’émerveillement, se révèle être, tel l’oiseau-tonnerre faisant mousser la lumière de ses ailes, un être totémique incarnant notre relation lyrique-critique avec tout effort de penser collectivement l’urgence et les moyens de transformer radicalement ce monde.
De tels êtres totémiques circulent plus ou moins secrètement dans les coursives les moins éclairées de l’Histoire. Qui était vraiment, par exemple, ce petit homme rouge qui, ainsi que le rapporte Michelet, apparait soudainement aux abords du palais des rois, à Paris ou à Versailles, juste avant que ne gronde l’émeute révolutionnaire, puis qui tout aussi mystérieusement disparait ? Quand fut-il aperçu pour la dernière fois ? Le reverra-t-on bientôt, ce subversif porteur d’espérance ? En de tels personnages par lesquels le mythe et la réalité ne font qu’un, se condense la dynamique qui anime selon leurs registres particuliers les bouleversements poétiques et psycho-sociaux. Ils peuvent se dédoubler ou même inaugurer une lignée héroïque s’imposant dans l’imaginaire collectif : Melmoth devient Rocambole qui devient Maldoror qui devient Fantômas, qui selon une chanson situationniste bien connue, devient la lutte des classes qu’il symbolise… Au Père Duchesne de la Grande Révolution a succédé un siècle plus tard le Père Peinard des anarchistes. Mais sans doute l’appel au symbolisme patriarcal n’est pas sans danger, car on connaît la couvée de tyrans qu’abrita la gidouille du Père Ubu. Le pouvoir absolu, qu’il se présente comme celui du père de la nation ou du petit père des peuples, est la forme la plus exécrable de l’irrationnel, lorsque celui-ci n’est pas d’abord investi par la pensée poétique et ensuite, ainsi que le réclamait André Breton, assimilé par une raison non dogmatique.
Selon une loi poétique que l’on peut imaginer tenir autant de celle des complémentarités nécessaires, telle celle du couple yin et yang, que de celle de l’analogie, il est loisible de rapporter le principe du collage à celui qui dans l’orbe qui va de la mythologie comparée à la psychologie des profondeurs, s’inquiète de ce qui anime la notion de double. Que ce bon docteur Jekill ait découvert son double en l’atroce Mister Hyde, ne doit pas nous priver d’imaginer à chacun de ceux ou celles que dans l’histoire des idées, par exemple, nous estimons particulièrement, des doubles dont la découverte puisse nous sembler enrichir la lignée des ancêtres mythiques de la civilisation surréaliste. Ceux-ci sont donc construits selon une identité bipolaire d’autant plus énigmatique et poétique que leur puissance d’attraction est multipliée par l’union surprenante de ses deux constituants. Depuis longtemps, j’ai joué en mon for intérieur à trouver des doubles à telle ou telle de mes figures légendaires. Cela a peut-être trouvé son origine dans un rêve, je me souviens que se sont ainsi successivement présentés Bugs-Bunny comme double de Paracelse, Marat le Mélusin (un être double devenu tel à l’issue d’un séjour prolongé dans une baignoire), Viking-Kong (en ce cas, c’est à partir d’un mot-valise que se construisit le personnage fabuleux)… Puis des années plus tard, j’ai désiré reprendre plus systématiquement ce jeu d’inventer des êtres doubles.
Dessinant à l’encre, je fis alors quelques doubles portraits en réunissant dans le contour d’une même tête vue de face, la moitié gauche du visage d’un passant légendaire et la moitié droite du visage d’un autre non moins considérable visiteur. J’avais pour choisir ceux-ci puisé dans mes goûts électifs pour d’une part les poètes et artistes dont se réclament les surréalistes et d’autre part parmi les rebelles, les révolutionnaires, anarchistes et utopistes dont les idées et les actes m’enthousiasment. Pour que le visage ainsi artificiellement obtenu se montre d’emblée un peu plus inquiétant que ne l’accorde la simple dissymétrie de ses traits, j’avais décidé que l’une de ses moitiés serait toujours un peu plus petite que sa parèdre : on ne s’en aperçoit pas nécessairement au premier abord, mais le léger malaise que cela entraine chez le spectateur corrige en quelque sorte sa possible délectation esthétique. J’ai ainsi réalisé ces doubles portraits où se rencontrent Harpo Marx et Louise Michel, Sitting Bull et Charles Fourier, Yves Tanguy et Ravachol, Toyen et Victor Considérant, Léonard de Vinci et Buenaventura Durruti, Novalis et Emma Goldmann, Luis Bunuel et Art Tatum, Jacques Prévert et Geronimo, Jérôme Bosch et Michel Bakounine.
Chacun de ces portraits était situé dans un paysage ou un environnement d’autant plus arbitraire que parfaitement imaginaire. Ces dessins m’ont plus tard servi d’esquisses pour de petites peintures. Durant les quelques mois de 1997 et 1998 pendant lesquels je me livrai à cette plaisante activité, je m’aperçus un jour que Salvador Dali m’avait presque précédé dans cette idée – une raison de plus qui me le rend, jusqu’à un certain point, admirable. En effet, dans une peinture de 1937, qui a pour titre « l’invention des monstres », des visages, en bas à gauche, venant devant ceux de Gala et de Dali lui-même, tendent à se confondre l’un dans l’autre, et vers le centre de l’image, la confusion devient dédoublement lorsque le visage d’un buste de femme se prolonge en tête de cheval. Dans ces deux cas, le visage dédoublé est composé d’une portion vue de face et d’une vue de profil : c’était sans doute la réaction paranoïa-critique de Dali aux portraits que peignait alors Picasso en conjuguant deux angles de vue.
19-20 février 2018
Translation - Czech Guy Girard
K dvojportrétům
Jakkoli náhodné bylo podle Lautréamonta setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole, v průběhu času tato událost získala charakter naprosté nutnosti. Bylo třeba, aby k tomuto setkání došlo, aby se básnická imaginace s obnovenou silou dokázala osvobodit z přijatých rámců, a bylo též třeba, aby se v důsledku tohoto setkání uskutečnilo setkání prvních surrealistů, Bretona a Aragona, v nemocnici, kde možná v nějaké podzemní místnosti byl prostřen pitevní stůl…
Spojí-li se dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku, vznikne molekula vody. Podobně jako při této transformaci a v tomto kvalitativním skoku, v němž život rozpoznává svůj vlastní princip a jejž zajisté jaksepatří oceňují žáby, přestává surrealistická koláž rozlišovat konkrétní identity deštníku, šicího stroje a slavného operačního stolu (na němž se nyní třpytí smaragd), aby rozkrájela nový objekt, jenž je z nich dozajista složen. Ten však vstupuje do takového mentálního prostoru, jejž bez větší výstrahy otevírají překvapení, humor anebo úžas, a tak se stává jakýmsi hromovým ptákem rozdmýchávajícím křídly světlo, totemickou bytostí, ztělesňující náš lyricko-kritický vztah se vší silou, která se pojí s kolektivním přemýšlením o naléhavosti radikální transformace tohoto světa a prostředcích jejího dosažení.
Tyto totemické bytosti proudí více či méně utajeně nejméně osvětlenými chodbičkami historie. Například kdo byl ten červený mužíček, který se, jak nás zpravuje Michelet, náhle objevil v okolí královského paláce v Paříži nebo ve Versailles těsně před tím, než zahřměla revoluční bouře, a který poté stejně záhadně zmizel? Kdy byl naposledy spatřen? A podaří se nám toho subverzivního nositele nadějí ještě někdy v dohledné době zahlédnout? Tyto osobnosti dokážou sjednotit mýtus s realitou, ony v sobě kondenzují dynamiku, která jejich vlastními osobitými prostředky oživuje poetické a psychosociální převraty. Mohou se zdvojit, anebo vytvořit hrdinskou linii, prosazující se v kolektivní imaginaci: Melmoth se stává Rocambolem, který se stává Maldororem, který se stává Fantomasem, který se, podle jedné dobře známé situacionistické písně stává třídním bojem, jejž symbolizuje… Na Père Duchesna Velké revoluce navazuje o jedno století později anarchistický Père peinard. Ale apel na patriarchální symboliku není bez nebezpečí, známe přece ono tyranské hnízdo, které ukrývá břich otce Ubu. Absolutní moc, i když vystupuje jako moc otce národa nebo tatíčka lidu, je tou nejodpornější formou iracionality, není-li tato iracionalita předtím obsazena poetickým myšlením, a následně, jak požadoval Breton, asimilována nedogmatickým rozumem.
Dokážeme si představit, že poetická zákonitost – která má právě tolik nutných komplementarit, jaké představuje například zákon dvojice jin a jang, stejně jako zákon analogie – nám umožňuje vztáhnout princip koláže k principu, který krouží od srovnávací mytologie k hlubinné psychologii a tím podněcuje možnost pojmového uchopení dvojníka. Okolnost, že dobrý doktor Jekyll odhalil svého dvojníka v příšerném panu Hydeovi, nám nemusí znemožnit, abychom ke každé osobnosti, jíž si například v dějinách myšlení obzvláště vážíme, přiřadili dvojníka, jehož odhalení bychom mohli vnímat jako obohacení mýtické linie předků surrealistické civilizace. Tito dvojníci jsou tedy stvořeni na základě bipolární identity o to záhadnější a poetičtější, že jejich přitažlivost je znásobena překvapivou jednotou obou jejich složek. Už delší čas jsem si v duchu pohrával s možností, že naleznu dvojníky různých postav, jež považuji za legendární. Možná to má původ ve snu – vzpomínám si, že tímto způsobem se postupně představili Bugs Bunny jako dvojník Paracelsa, Meluzín Marat (zdvojená bytost, která svou dvojnost získala v důsledku dlouhého pobytu ve vaně), Viking-Kong (v tomto případě vedla složenina ke konstrukci bájné postavy)… V pozdějších letech jsem toužil po systematičtějším uchopení této hry na vymýšlení zdvojených bytostí.
V sérii inkoustových kreseb jsem tedy vytvořil několik dvojportrétů tak, že jsem v obrysu jediné hlavy zobrazené zepředu sjednotil levou polovinu obličeje nějakého legendárního chodce a pravou polovinu obličeje jiného, neméně význačného návštěvníka. Při jejich výběru jsem čerpal jednak ze své osobní náklonnosti k básníkům a umělcům, na něž se odvolávají surrealisté, a zároveň k rebelům a revolucionářům, anarchistům a utopistům, jejichž ideje a činy jsem obdivoval. Aby takový uměle získaný obličej hned od počátku působil znepokojivěji, než připouští pouhá asymetrie použitých rysů, rozhodl jsem, že jedna jeho strana bude vždy trochu menší než druhá: na první pohled to nemusíme vnímat, ale lehký neklid, který kresba v divákovi vyvolává, v jistém smyslu zmírňuje jeho možnou estetickou slast. Tak jsem zhotovil řadu portrétů, v nichž se setkávají Harpo Marx a Louise Michel, Sedící býk a Charles Fourier, Yves Tanguy a Ravachol, Toyen a Victor Considérant, Leonardo da Vinci a Buenaventura Durruti, Novalis a Emma Goldmannová, Luis Buñuel a Art Tatum, Jacques Prévert a Geronimo, Hieronymus Bosch a Michail Bakunin.
Všechny portréty byly umístěny v krajině nebo v prostředích stejně náhodných jako dokonale imaginárních. Kresby samy mi později posloužily jako skici k malým malbám. Této příjemné činnosti jsem se oddával po dobu několika měsíců v letech 1997 a 1998, až jsem jednoho dne zjistil, že skoro stejný nápad měl už přede mnou Salvador Dalí – další důvod, abych ho alespoň do jisté míry obdivoval. Na obraze Vynález příšer z roku 1937, jsou vlevo dole před tvářemi Galy a Dalího umístěny obličeje, které mají tendenci se jeden s druhým mísit a ve středu obrazu se toto mísení zdvojuje, když se tvář ženské busty protahuje do podoby koňské hlavy. V obou případech je zdvojený obličej složen z části nahlížené zepředu a z části nahlížené z profilu: bezpochyby tu šlo o Dalího paranoicko-kritickou reakci na portréty, které tehdy spojením dvou úhlů pohledu maloval Picasso.
Psáno pro Analogon 10. – 20. února 2018
Přeložila Kristýna Žáčková
More
Less
Experience
Years of experience: 13. Registered at ProZ.com: Nov 2018.
Expertise