A new ProZ.com translation contests interface is currently in development, and a preview contest is underway. Click here to visit the new interface »

Previous ProZ.com translation contests

English » Czech - 6 finalists


"Hearing Myself Think" by Richard Beard - www.richardbeard.info 382 words
Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.

The winning and finalist entries are displayed below.To view the like/dislike tags the entries received simply click on the "view all tags" link on the right hand corner of each entry.

You can leave your feedback for this pair at the bottom of the page.

Congratulations to the winners and thanks to all the participants!





Entry #1 - Points: 35 - WINNER!
Marek Buchtel
Marek Buchtel
Czech Republic
View all tags
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde určitě uvidíte zbraně. Mají je policisté, kteří přes košile s krátkými rukávy nosí neprůstřelné vesty a pečlivě sledují, jestli se nějaký terorista nechystá vyhodit jeden z butiků do vzduchu. Pochybuji, že by mě chtěli zastavit, ale pokud to udělají, řeknu jim pravdu. Řeknu jim, co se chystám udělat. Chci na Heathrow zůstat, dokud neuvidím někoho známého. (...)

Kupodivu už čekám devětatřicet minut a neviděl jsem jediného člověka, kterého bych znal. Nikoho. A nikdo ani nezná mě. Jsem stejně anonymní jako řidiči s univerzálními jmenovkami (některá příjmení znám). S tím rozdílem, že řidiči jsou lépe oblečeni. Už odmala na mně každé oblečení vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky – všechno vypadá jako použité pyžamo. (...)

Moje myšlenky se točí okolo všech těch lidí, kteří mě nechali na holičkách, protože se v úterý ráno nevydali do žádného z nádherných evropských měst. Bývalí kolegové z pojišťovny určitě pořád trčí u svých stolů, přesně jak jsem jim předpovídal, když jsem tam trčel taky. Ztrácel jsem čas a nebyl schopen se usadit, zatímco Ally postupovala vytrvale dál, získala doktorát a odjela na první stáž na univerzitu v Readingu, poprvé ji povýšili.

Naši pozdější dospělí přátelé, kteří mají solidní zaměstnání a které tudíž musím každou chvíli potkat – alespoň to napůl očekávám – mi vždycky tvrdili, že být mužem v domácnosti je pro chlapa naprosto v pořádku. Že zůstat doma s dětmi je odvážné, ba přímo mužné. Jsou to především přátelé Ally. Zdá se, že já už nikoho neznám. A tady, daleko od dětí i hlučících letadel, slyším své vlastní myšlenky. Myšlenky remcala. To není to, co jsem chtěl slyšet.

Začínám brečet. Nešklebím se ani nevzlykám, jen se mi po tvářích tiše koulejí velké slzy. Nechci, aby mě někdo viděl plakat. Nejsem ten typ, který se jednoho obyčejného úterního rána sesype na letišti Heathrow. Vedu naši domácnost perfektně, skoro jako podnik. Je to solidní práce. Mám tabulky, ve kterých sleduji stav sáčků do vysavače, a barevné přehledy etických následků používání plen. Dneska to ale nejsem já. Nevím, kdo jsem.



Entry #2 - Points: 27
anonymousView all tags
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde můžete zcela jistě spatřit zbraně. Nosí je policisté v košilích s krátkými rukávy a černými neprůstřelnými vestami, připraveni zasáhnout proti teroristům, kteří by chtěli vyhodit do vzduchu obchod s pánskými módními doplňky. Je nepravděpodobné, že by mezi nimi a mnou došlo k přímé konfrontaci, ale pokud ano, povím jim pravdu. Sdělím jim svůj záměr. Chci zůstat na letišti Heathrow tak dlouho, dokud neuvidím někoho známého. (...)

K mému údivu čekám už třicet minut a zatím jsem nikoho známého nespatřil. Nikoho neznám a nikdo nezná mne. Jsem právě tak anonymní jako řidiči se svými univerzálními jmenovkami (některá příjmení znám), ovšem s tím rozdílem, že řidiči jsou lépe oblečeni. Co přišly děti, všechno moje oblečení vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky - jako pyžamo na spaní. (...)

Přistihnu se, že přemýšlím o všech těch známých, kteří v úterý ráno neodletěli na některé z atraktivních míst v Evropě, a vykašlali se tak na mě. Moji bývalí kolegové z pojišťovny určitě zůstali trčet u svých stolů, jak jsem to vždycky předvídal, když jsem tam trčel taky, plýtvaje časem a neschopen se usadit, zatímco Ally postupovala neustále vpřed, získala Ph.D. a své první místo odborné asistentky na univerzitě v Readingu, své první povýšení.

Naši dospělí přátelé z poslední doby, kteří mají důležitá zaměstnání, a proto je očekávám téměř každým okamžikem, mi říkají, že péče o domácnost je slušné zaměstnání pro muže, že je to dokonce odvážné, ano, mužné, zůstat doma s dětmi. Tito naši přátelé jsou především přáteli Ally. Já už snad ani nikoho neznám, kromě dětí a letadel nad hlavou slyším v myšlenkách svůj hlas, hlas ufňukance. To není to, co jsem doufal, že uslyším.

Začnu brečet, ne vzlykat nebo se šklebit, jen mi velké slzy tiše stékají po tvářích. Nechci, aby mě někdo ze známých viděl brečet, přece nejsem ten typ, abych se jednoho bezvýznamného úterního dopoledne nervově zhroutil na letišti Heathrow. Řídím naši domácnost dokonale, jako firmu. Je to důležitá práce. Stav sáčku ve vysavači si zaznamenávám do tabulek a mám barevně označené letáčky o etických důsledcích používání plen. Dnes nejsem ve své kůži. Nevím, kdo jsem.



Entry #3 - Points: 25
anonymousView all tags
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde si můžete být jisti tím, že spatříte zbraň. Nosí je při sobě policisté v košilích s krátkým rukávem a v černých protistřepinových vestách, výstraha pro teroristy, kteří se chystají vyhodit do vzduchu místní prodejnu s kravatami. Asi mě přímo neosloví, ale pokud ano, řeknu jim pravdu. Pochlubím se jim svou agendou. Mám v plánu čekat na letišti Heathrow tak dlouho, dokud nepotkám někoho známého. (...)

Ke svému úžasu čekám už třicet devět minut a zatím jsem nezahlédl ani jednu známou duši. Ani jednu; a nikdo nezná mne. Jsem stejně anonymní jako řidiči s jejich univerzálními jmenovkami (některá příjmení znám), ovšem řidiči se lépe oblékají. Ať si obléknu cokoli, od té doby, co mám děti, na mně všechno vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky; jako zmačkaná pyžama. (...)

Slyším své myšlenky o všech lidech, které znám a kteří mě zklamali; neodlétají v úterý časně ráno do některé z atraktivních evropských destinací. Moji bývalí kolegové z pojišťovací agentury jsou asi stále přilepení ke stolu, přesně tak, jak jsem to vždy tvrdil. Ale to bylo v době, kdy jsem tam tvrdnul i já. Marnil jsem čas a nedokázal se usadit, zatímco Ally postupovala krok za krokem vpřed; získala doktorát a první grant na univerzitě v Readingu, byla poprvé povýšena.

Naši současní dospělí přátelé, kteří se vší vážností budují kariéru – a od kterých tedy do jisté míry očekávám, že se tu každou chvíli objeví – mi tvrdí, že péče o domácnost je pro muže naprosto vhodnou záležitostí, je to dokonce odvážné, ano, je projevem mužství zůstat doma s dětmi. Tihle naši přátelé, to jsou hlavně Allyini přátelé. Zdá se, že už nikoho neznám; a jak se vznáším pryč od dětí a od letadel nad hlavou a poslouchám své úvahy, slyším myšlenky bručouna. Doufal jsem, že uslyším něco úplně jiného.

Začínám plakat, nešklebím se ani nevzlykám, jen se mi kutálejí po tvářích velké, tiché slzy. Nechci, aby mě nějaký můj známý viděl plakat. Nejsem ten typ člověka, co se zničehonic v úterý dopoledne hroutí na letišti Heathrow. Starám se o náš dům dokonale, jako o živnost. Je to důležitá práce. Mám tabulky, podle kterých sleduji naplněnost sáčku ve vysavači, a barevné přehledy o morálních důsledcích plenek. Dnes ráno to nejsem já. Nevím, kdo jsem.



Entry #4 - Points: 12
anonymousView all tags
Letiště Heathrow patří k těm několika místům v Anglii, kde zaručeně uvidíte zbraň. Nosí je policisté oblečení v košilích s krátkými rukávy a v černých neprůstřelných vestách, jejichž oči pátrají po teroristech, kteří se chystají vyhodit do vzduchu obchod Tie-Rack. Nejspíše se mne na nic nezeptají, ale pokud ano, řeknu jim pravdu. Řeknu jim, o co mi jde. Mám v úmyslu zůstat na letišti Heathrow, dokud neuvidím někoho, koho znám. (...)

Je to k neuvěření: čekám už 39 minut a dosud jsem nezahlédl nikoho, koho znám. Nikoho. A nikdo nezná mne. Jsem stejně anonymní jako řidiči s nerozlišitelnými kartičkami se jménem (jasně, občas s příjmením) až na to, že oni jsou lépe oblečení. Od té doby, co se narodily děti, na mně všechno vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky - jako bych právě vylezl z postele. (...)

V mých myšlenkách defilují známí, kteří mě nechali ve štychu, protože v úterý ráno nemají namířeno do některého z úžasných evropských měst. Mí někdejší kolegové z pojišťovny určitě pořád trčí u svých stolů, jak jsem předvídal v době, kdy jsem tam trčel taky, marnil čas a ne a ne se usadit, zatímco Ally šla vytrvale za svým, udělala doktorát, dostala výzkumný grant na Reading University a byla povýšena.

Naši usedlí přátelé z poslední doby, kteří mají seriózní zaměstnání, a tak by se tu teoreticky mohli nachomýtnout, mi říkají, že být mužem v domácnosti není žádná potupa, že zůstat doma s dětmi je statečné a dokonce mužné. Jsou to hlavně Allyini přátelé. Já vlastně už nikoho neznám, a když se oprostím od dětí a hluku letadel, které mi přelétávají nad hlavou, vnímám to, co se mi honí hlavou - jsou to myšlenkové pochody ufňukance. Tak jsem si to opravdu nepředstavoval.

Začnu plakat, a nejsou to jen sevřená ústa nebo vzlykání. Po mých tvářích se koulejí velké, tiché slzy. Nechci, aby mě mí známí viděli plakat, protože já přece nepatřím k lidem, kteří se jednoho úterního rána z ničeho nic sesypou na Heathrow. Vzorně vedu domácnost, jako by to byla firma. Je to seriózní práce. V Excelu sleduji stav sáčků do vysavače a mám barevně vytištěné informace o etických dopadech plenek. Dnes ráno to nejsem já. Nevím, kdo jsem.



Entry #5 - Points: 1
anonymousView all tags
Na letišti Heathrow jako jednom z mála míst v Anglii s jistotou uvidíte střelnou zbraň. Nosí je policisti v košilích s krátkými rukávy a černých neprůstřelných vestách, ostražitě vyhlížející teroristy, kteří se chystají vyhodit do vzduchu obchod Tie Rack. Nejspíš se mě nebudou vyptávat přímo, ale pokud ano, musím jim říct pravdu. Vysvětlím jim, co tu dělám. Chystám se zůstat na letišti Heathrow, dokud nepotkám někoho známého. (...)

Kupodivu čekám třicet devět minut, a nevidím nikoho, koho znám. Vůbec nikoho a nikdo nezná mě. Jsem stejně anonymní jako řidiči se svými univerzálními jmenovkami (některá z těch příjmení znám) – až na to, že řidiči jsou lépe oblečení. Už od dětství vypadá všechno, co nosím, jako pyžamo. Bundy, košile, trička, džíny, obleky – jako použitá pyžama. (...)

Slyším se, jak myslím na všechny ty lidi, kteří mě zklamali tím, že v úterý ráno neodlétají do atraktivních evropských destinací. Mí bývalí kolegové z pojišťovny určitě dosud tvrdnou u svých stolů, jak jsem jim to vždycky předpovídal, když jsem tam tvrdnul s nimi, ztrácel čas a nedokázal se rozhodnout, zatímco Ally neohroženě postupovala dál, získala doktorát a své první výzkumné stipendium na univerzitě v Readingu a dosáhla povýšení.

Od našich novějších dospělých přátel, kteří mají dobré zaměstnání, a které proto tak napůl každou chvíli očekávám právě tady, slýchám, že práce v domácnosti je pro muže naprosto důstojné povolání, ba že je dokonce odvážné, ano statečné zůstat doma s dětmi. Ale tihle naši přátelé jsou především Allyini přátelé. Vypadá to, že už nikoho neznám a kromě dětí a letadel nad hlavou, když se slyším přemýšlet, slyším myšlenky fňukala. Nikdy jsem nedoufal, že uslyším právě tohle.

Začnu plakat, ne se šklebit a vzlykat – jen mi po tvářích stékají velké tiché slzy. Nechci, aby mě někdo známý viděl – já přece nejsem člověk, který se takhle jednou v úterý ráno zhroutí na letišti Heathrow. O domácnost se starám bezvadně, jako o obchod. Je to důležitá práce. Mám tabulky na sledování sáčků ve vysavači a barevně kódované přehledy mravních důsledků plenek. Dnes to nejsem já. Nevím, kdo jsem.



Entry #6 - Points: 1
anonymousView all tags
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde s jistotou spatříte zbraně. Nosí je při sobě policisté v košilích s krátkými rukávy a v černých neprůstřelných vestách, co jsou ve střehu před teroristy, kteří by náhodou chtěli vyhodit do povětří Tie-Rack. Je málo pravděpodobné, že se obrátí přímo na mě, ale pokud se tak stane, pak jim povím pravdu. Vyložím jim svůj případ. Plánuji čekat na Letišti Heathrow, dokud nespatřím někoho známého. (...)

Překvapivě jsem po třicetidevíti minutách čekání nikoho známého nespatřil. Ani jediný človíček, nikdo mě nezná. Jsem asi tak anonymní jako šoféři se svými univerzálními jmenovkami (některé znám příjmením), až na to, že šoféři mají lepší ohoz. Od té doby, co přišly děti, cokoli mám na sobě, vypadá jak pyžamo. Kabáty, košile, trika, džíny, obleky – jak včerejší pyžamo. (...)

Slyším se přemýšlet o všech lidech, co znám, kteří mě nechali na holičkách, jelikož v úterý časně ráno neodletěli do některé z atraktivních evropských destinací. Mí bývalí kolegové z pojišťovny musí být pořád ještě přibití ke svým pracovním stolům, přesně tak jak jsem to předpovídal v době, kdy jsem byl sám přibitý a ztrácel čas, neschopen se usadit, zatímco Ally se vytrvale posouvala vpřed, získala doktorát a své první místo výzkumné pracovnice na Univerzitě v Readingu, první povýšení. (...)

Naši současní dospěláčtí známí, kteří mají seriózní zaměstnání - a já tudíž napůl čekám, že se tu každou chvilku mohou objevit -, mi říkají, že péče o domácnost je dokonale řádnou prací pro muže, i odvážného. Ano, je mužné zůstat doma s dětmi. Tito naši přátelé jsou především Allyini známí. Zdá se mi totiž, že já už vůbec nikoho neznám. Daleko od dětí a letadel nad hlavou se slyším myslet a poslouchám myšlenky skuhrala. To není zrovna to, co jsem doufal, že uslyším. (...)

Začnu plakat, žádné grimasy či vzlykot, jen velké tiché slzy, jež se kutálí z mých tváří. Nechci, aby mě někdo viděl plakat, poněvadž nejsem ten typ, který se složí na Heathrow takhle v úterý zrána. Starám se o dům na stoprocent, jako o byznys. Není to seriózní zaměstnání. Mám tabulky na monitorování stavu sáčku mého vysavače a barevný protokol o morálních důsledcích dětských plínek. Dneska ráno nejsem sám sebou. Nevím, kým jsem. (...)



« return to the contest overview
Translation contests
A fun way to take a break from your normal routine and test - and hone - your skills with colleagues.