This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
English to Czech: Justice at Last policy paper General field: Social Sciences Detailed field: Social Science, Sociology, Ethics, etc.
Source text - English Claiming and Obtaining Compensation: Barriers and Good Practices
“Trafficking in human beings is a human rights abuse. Compensation has a restorative, preventive and punitive function and is a crucial tool in combating human trafficking. Each trafficked person has the right to an effective remedy, including compensation; however, a range of barriers obstruct the consistent translation of the right to compensation into practice. Consequently, many trafficked persons are left without justice.”1
Most European countries have legal provisions for victims of crime to claim compensation or to otherwise be compensated for material and non-material damages. However, even when the legal framework is in place, for victims of human trafficking or other related crime to actually seek and obtain compensation remains difficult or impossible to exercise in practice. Evidence shows that very few victims have the information and the means to seek compensation. Even fewer actually receive a compensation payment.
Although compensation is an internationally recognized right of trafficked persons, there are many barriers that prevent them from accessing and enjoying this right. As long as barriers to compensation exist, European Governments fail to fully comply with their obligations, among others under article 15 of the Council of Europe Convention on Action against Trafficking in Human Beings.
The right of victims of trafficking to seek and obtain compensation is established in the most important international and European anti-trafficking instruments, including the UN Trafficking Protocol, the Council of Europe Convention on Action against Trafficking in Human Beings, the EU Directive on Trafficking in Human Beings, the EU Victims’ Rights Directive2, and more recently the Protocol to the ILO Forced Labour Convention. European law upholds the right of victims of crime to an effective remedy, including compensation as form of reparation.3 States have an obligation to provide compensation to victims of crime. “This obligation results from the “harm arising from the infringement of rights which it was the State's duty to protect but which it was not able to guarantee”4. Several of these instruments also establish minimum standards on the rights of victims of crime, and of trafficking specifically, in all EU Member States without discrimination.5 These instruments stipulate many essential procedural safeguards to enable victims’ access to effective remedies.
Despite these standards, a number of legal, procedural, financial, and practical barriers hinder the access of trafficked and exploited persons to effective remedies, including compensation. This situation is exacerbated in the case of vulnerable groups who face multiple obstacles, such as undocumented or irregular migrants, who are disproportionately exposed to violence and exploitation because of the challenges they face in accessing justice and support.6
Main Findings
From May till August 2018 a threefold assessment effort was made, which examined: a) legal practices in compensation claims of trafficked and exploited persons, b) cooperation in access to compensation in cross border context, and c) victims’ needs related to obtaining compensation. The focus of each assessment was on practices in the implementation of victims’ right to seek and obtain compensation as a form of reparation to offset the damage sustained as a result of trafficking or related crime.
The present study largely echoes the findings of the COMP.ACT research of 2012. However, clearly, since 2012 the number of claimed and awarded compensation cases has increased significantly. Compared to the COMP.ACT research of 2012, the current Consortium partners were able to provide more cases to inform the research. Nevertheless, similar to the COMP.ACT research, the present assessments found that for victims of crime, although the right to compensation is internationally recognised and well established in EU and national legislation, many barriers remain that prevent them from effectively accessing and enjoying this right. The Justice at Last consortium studied 60 cases concerning victims of trafficking or other related crime. From the cases under study, only two out of three of the victims that claimed compensation, were awarded with compensation. Worryingly, only a quarter of them actually received the awarded compensation amount.
Translation - Czech STRATEGICKÝ DOKUMENT
Uplatnění nároku na odškodnění: překážky a osvědčené postupy
„Obchod s lidmi je porušením lidských práv. Odškodnění má povzbuzující, preventivní a represivní funkci a je klíčovým nástrojem boje proti obchodu s lidmi. Každá obchodovaná osoba má právo na účinnou právní ochranu, včetně odškodnění. Důslednému uplatňování práva na odškodnění v praxi ale brání celá řada překážek. Následkem toho se mnoha obchodovaným osobám nedostane spravedlnosti.“1
Právní předpisy většiny evropských zemí umožňují obětem trestných činů domáhat se odškodnění nebo jiné náhrady majetkové i nemajetkové újmy. I přes existující právní rámec je pro oběti obchodování s lidmi nebo souvisejících trestných činů ve skutečnosti stále obtížné nebo nemožné požadovat a získat odškodnění. Z dat vyplývá, že jen velmi málo obětí má informace a prostředky na to, aby mohly požadovat odškodnění. A ještě menšímu počtu z nich je odškodnění skutečně vyplaceno.
I když je odškodnění mezinárodně uznávaným právem obchodovaných osob, při jeho uplatňování a výkonu narážejí na celou řadu překážek. Dokud budou překážky k získání odškodnění existovat, nebudou evropské vlády plně dodržovat své povinnosti dané mimo jiné článkem 15 Úmluvy Rady Evropy o potírání obchodu s lidmi.
Právo obětí obchodování s lidmi požadovat a obdržet odškodnění je ukotveno v nejdůležitějších mezinárodních a evropských nástrojích pro potírání obchodování včetně Protokolu OSN o obchodování s lidmi, Úmluvy Rady Evropy o potírání obchodu s lidmi, evropské směrnice o boji proti obchodování s lidmi, evropské směrnice o právech obětí2 a Protokolu k Úmluvě o nucené práci Mezinárodní organizace práce z nedávné doby. Evropské právo podporuje právo obětí trestných činů na účinnou právní ochranu včetně odškodnění jako formy náhrady.3 Státy jsou povinny poskytnout obětem trestných činů odškodnění. „Tato povinnost vyplývá z 'újmy plynoucí z porušení práv, která měl stát
povinnost chránit, ale která nebyl schopen garantovat'.“4 Několik z těchto nástrojů také pro všechny členské státy EU stanovuje minimální nediskriminační pravidla týkající se práv obětí trestných činů a zejména obchodování s lidmi.5 Tyto nástroje uvádí mnoho zásadních procesních záruk umožňujících obětem přístup k účinné právní ochraně.
Navzdory těmto pravidlům brání obchodovaným nebo vykořisťovaným osobám v přístupu k účinné právní ochraně včetně odškodnění mnoho právních, procesních, finančních a praktických překážek. Ještě většímu počtu překážek čelí zranitelné skupiny, jako jsou neregistrovaní nebo nelegální migranti, kteří jsou v nepoměrně větší míře vystaveni násilí a vykořisťování kvůli ztíženému přístupu ke spravedlnosti a podpoře.6
Hlavní zjištění
Mezi květnem a srpnem 2018 proběhla tři hodnocení, která se zaměřila na: a) právní praxi v oblasti uplatňování nároku na odškodnění obchodovaných nebo vykořisťovaných osob, b) spolupráci při žádosti o odškodnění v přeshraničním rámci a c) potřeby obětí v souvislosti s uplatněním nároku na odškodnění. Každé hodnocení se soustředilo na praxi při uplatňování práva obětí požadovat a získat odškodnění jako formu náhrady kompenzující újmu způsobenou obchodováním nebo souvisejícími trestnými činy.
Tato studie ve velké míře odráží zjištění průzkumu COMP.ACT z roku 2012. Je ale zřejmé, že od roku 2012 se počet případů, kdy bylo požadováno a přiznáno odškodnění, výrazně zvýšil. Na rozdíl od průzkumu COMP.ACT z roku 2012 mohli současní partneři konsorcia poskytnout pro účely tohoto výzkumu více případů. Nicméně stejně jako u průzkumu COMP.ACT tato hodnocení zjistila, že i když je odškodnění mezinárodně uznávaným právem obětí trestných činů, které je zakotveno v evropské i národní legislativě, při jeho uplatňování a výkonu narážejí na celou řadu překážek. Konsorcium Justice at Last prostudovalo 60 případů týkajících se obětí obchodování nebo souvisejících trestných činů. Odškodnění bylo přiznáno pouze dvěma třetinám obětí, které se ho v rámci zkoumaných případů domáhaly. Je znepokojující, že pouze čtvrtina z nich přiznanou částku odškodnění skutečně obdržela.
French to Czech: Veronika Bromova dans tous ses etats General field: Art/Literary
Source text - French Veronika Bromova dans tous ses états
Qu’elle soit saucissonnée, boudinée, tranchée, érotisée, statufiée, idéalisée, divinisée ou réduite à un morceau de viande, Veronika Bromova s’offre à notre contemplation dans tous ses états. Grande créatrice d’images, elle est souvent son propre modèle, plaçant le spectateur dans une relation d’intimité presque tactile, et même de voyeurisme, ou, au contraire, de contemplation esthétique, voire parodique. Elle s’expose dans tous les sens du terme : elle se donne à voir, se met en valeur, se dévoile et se met en danger. Car sous ses images, si sophistiquée soient-elles, se trouve le vécu de la femme (de la féministe à la femme objet, en passant par la femme fatale), de l’amante, de la mère, de l’artiste ou de la sorcière.
Ses portraits-paysages montrent Veronika Bromova devant de vastes horizons, la bouche béante face à l’objectif. Elle nous invite simultanément à parcourir visuellement ces étendues lointaines, et à nous engouffrer dans sa gorge toute proche et grande ouverte. Ces cris silencieux résonnent puissamment. Ils offrent une plongée dans l’épaisseur obscure du corps sur fond de ciels déployés.
Les images issues de la performance Zemzoo sont saisissantes grâce à la tactilité et la proximité de la chair boudinée, sculptée par le ruban adhésif et dédoublée dans un miroir déformant. Leur force résulte de la tension entre la contrainte extrême des liens et le laisser-aller de la chair débordante. Que cherche l’artiste, en se transformant ainsi en une sculpture baroque dont la forme humaine, plus ou moins méconnaissable, se dilue dans les replis de sa peau ? Elle nous parle d’immanence. Elle semble observer son propre corps en train de se répandre au-delà des limites convenues de la figure humaine, en une métamorphose animale, comme un mollusque sorti de sa carapace. Elle se met en scène en train de chorégraphier sa propre métamorphose.
Avec la série intitulée Views, Bromova tranche carrément dans sa chair. Ce sont à la fois des autoportraits réalistes, montrant son corps sous différents angles, et des planches anatomiques dévoilant à certains endroits ce qui se trouve sous l’enveloppe charnelle, comme si une autopsie était en cours. Pourquoi ces images à la fois tendres, cliniques, cruelles et choquantes ? Le dévoilement de la viande, et son contraste avec l'épiderme lisse, est revendiqué par l’artiste comme une sorte de conquête ou, en tout cas, un rapprochement de sa matérialité physiologique, de son immanence. Elle semble dire au public : « mon apparence vous semble familière, mais je suis faite aussi de cette masse de tissus impossible à appréhender depuis l’extérieur. » Les coupes anatomiques, instruments de la connaissance scientifique, sont des métaphores violentes de cette difficulté à saisir l’épaisseur d’un être. Le regardeur ne peut éviter la simultanéité de l'image extérieure et du vécu intérieur, la tension entre surface et profondeur, l’aller-retour entre un regard qui met à distance et une plongée dans les sensations viscérales.
L’art de Veronika Bromova tire sa singularité de trois sources : la forte présence de son propre corps, notamment lors de ses performances, le montage sophistiqué de l'image numérique, et la mise en espace adéquate sur les lieux d’exposition. Mais ce qui me frappe le plus, et qui m’a poussé à écrire ce texte, bien que je n’aie jamais rencontré l’artiste en chaire et en os, c’est son aptitude à saisir la vie, à capter l’instant et à nous le donner à voir dans sa singularité et dans son altérité.
Translation - Czech Veronika Bromová ve všech svých podobách
Ať už sešněrovaná, plná faldů, rozkrájená, erotizovaná, na piedestalu, idealizovaná, zbožštěná nebo zredukovaná na kus masa, Veronika Bromová se nechává pozorovat ve všech svých podobách. Tato velká autorka obrazů je často sama sobě modelem a divák se s ní ocitá ve vztahu téměř hmatatelně intimním, až voyeuristickém, nebo naopak v pozici estetického, ba dokonce parodického pozorování. Bromová se vystavuje ve všech smyslech tohoto slova: ukazuje se, využívá sama sebe, odhaluje se a vystavuje se nebezpečí. Za jejími obrazy, jakkoli sofistikovanými, se skrývá prožitek ženy (od feministky přes femme fatale až k ženě-objektu), milenky, matky, umělkyně i čarodějnice.
Její portréty-krajiny ukazují Bromovou před rozsáhlými obzory čelem k objektivu s doširoka otevřenými ústy. Vyzývá nás, abychom zrakem přelétli tyto vzdálené pláně a zároveň se propadli do jejího doširoka otevřeného hrdla přímo před sebou. Tyto tiché výkřiky mocně znějí. Můžeme se s nimi ponořit do temné hmoty těla na pozadí širé oblohy.
Záběry vzešlé z performance Zemzoo jsou působivé díky hmatatelnosti a blízkosti těla vytvarovaného do faldů pomocí lepicí pásky a rozdvojeného v deformujícím zrcadle. Jejich síla vychází z napětí mezi extrémním sevřením pásek a uvolněností přetékající tkáně. Co umělkyně sleduje svou transformací v barokní sochu, jejíž lidská forma více méně změněná k nepoznání se rozpouští v záhybech její kůže? Promlouvá k nám o imanenci. Jako by pozorovala své vlastní tělo, které se v živočišné metamorfóze rozlévá za konvenční hranice lidské postavy jako měkkýš vylezlý ze své schránky. Ukazuje se v choreografii své vlastní metamorfózy.
V sérii nazvané Pohledy Bromova krájí přímo vlastní tělo. Jde o realistické autoportréty zobrazující její tělo z různých úhlů a zároveň o anatomické plakáty, které odhalují, co se na některých místech skrývá uvnitř tělesné schránky, jako kdyby probíhala pitva. Jaký je smysl těchto křehkých, klinických, krutých, ale zároveň šokujících obrazů? Odhalení masa a jeho kontrast s hladkou kůží bere umělkyně jako jakési dobytí vlastní fyziologické hmotné podstaty, vlastní imanence, nebo minimálně přiblížení se k ní. Jako by divákům říkala: „Máte pocit, že znáte můj zevnějšek, ale já jsem také vytvořena z této masy tkáně, která je zvenku nepostižitelná.“ Tyto anatomické řezy, prostředky vědeckého poznání, jsou drsnými metaforami toho, jak obtížné je pojmout bytost v celé šíři. Divák se nemůže vyhnout souběžnosti vnějšího obrazu s vnitřním prožitkem, napětí mezi povrchem a hloubkou, těkání mezi oddalujícím pohledem a propadem do niterných pocitů.
Jedinečnost umění Veroniky Bromové pramení ze třech zdrojů: intenzivní přítomnosti jejího vlastního těla, a to zejména během jejích performancí, sofistikovaného střihu digitálního obrazu a vhodného využití výstavního prostoru. Ale to, co na mě nejvíce působí, a co mě vedlo k napsání tohoto textu, i když mezi mnou a umělkyní nikdy nedošlo k osobnímu setkání, je její schopnost uchopit život, zachytit okamžik a ukázat nám ho v jeho jedinečnosti a jinakosti.
Czech to English: Lukáš Pilka: Pro krásu umění a slávu Googlu (For the beauty of art and the glory of Google) General field: Art/Literary
Source text - Czech Pro krásu umění a slávu Googlu
Pomyslnému žebříčku nejzbytečnějších svazků v mé knihovně vévodí dvanáctidílná série Dějin umění od José Pijoana. Kdysi praktická pomůcka poskytující rychlý vhled do výtvarné historie, od starověkého Egypta až po postmodernu, ztrácela postupem času svůj význam a stávala se stále méně a méně potřebnou. To se v praxi projevovalo nejen rostoucí vrstvou prachu na obálkách, ale i postupným přesouváním na hůře přístupné police, až se jednoho dne celý soubor ocitl úplně pod stropem tři a půl metru vysokého pokoje. Co zapříčinilo konec slávy dříve nepostradatelné série? Zcela nepřekvapivě to byl internet. Podobně jako u jiných děl encyklopedického charakteru se i u Pijoana ukázalo, že hledat přehledové informace na listech papíru je zoufale zdlouhavý proces, zato napsat klíčové slovo do Googlu je mnohem praktičtější. Výsledek získáme rychleji, informace jsou obsáhlejší a často zde najdeme odpovědi i na velmi okrajové otázky. Dozvíme se zde mnohé nejen o athénském Parthenonu a florentských mistrech, ale i o kapličce za domem a místním lidovém malíři.
Co když ale budeme chtít jít více do hloubky? Co když nás blíže zajímá práce určitého umělce, skupiny či školy nebo konkrétní téma a jeho reflexe ve výtvarném umění? V takovém případě nás cesta dříve nebo později zavede ke sbírkám výtvarných muzeí a k dílům, která se v nich ukrývají. Jak se k nim ale dostat, když jen mizivý zlomek prací je přístupný v expozicích? Jaký je obvyklý postup pro nahlížení do depozitáře?
Dnes, podobně jako v dobách Františka Josefa I., musíme nejdříve napsat správci kolekce, požádat ho o soupis děl odpovídajících našim požadavkům, a objeví-li se na seznamu položka vzbuzující naší zvědavost, požádáme jej o schůzku a návštěvu skladových prostor, kde je uchovávána. Po další korespondenci a vyplnění sady formulářů se po několika dnech či týdnech nakonec opravdu dostaneme až k samotnému kulturnímu artefaktu. Budeme se na něj moct podívat a v nestřeženém okamžiku snad i udělat jeho fotku. Celý proces poté několikrát zopakujeme, dokud nezískáme pocit, že jsme v daném muzeu již prozkoumali vše potřebné. A poté se přesuneme k další instituci.
Mohlo by to jít ale i jinak. Nejpozději od začátku milénia začaly i v českém prostředí sílit snahy o postupnou digitalizaci a zpřístupnění výtvarného umění. Objevily se programy a metodiky pomáhající muzeím prezentovat své kolekce online, vznikl Registr sbírek výtvarného umění pod CITeM, portál eSbírky Národního muzea nebo nejnověji služby Národní galerie Praha a Moravské galerie v Brně postavené na technologii od lab.SNG (digitalizační centrum Slovenské národní galerie). „Důvod k radosti”, chtělo by se říci. „Příčina zklamání” je však nutno napsat. Prakticky všechny tyto projekty (s čestnou výjimkou Moravské galerie) selhávají už v tom nejzákladnějším – v počtu publikovaných děl. Národní galerie, která dle Centrální evidence sbírek pečuje o 398 444 předmětů, zpřístupňuje na svém webu 2 670 z nich, což odpovídá méně než jednomu procentu celkového rozsahu. Národní muzeum eviduje ve svých sbírkách téměř dva miliony (nejen) kulturně-historických artefaktů, avšak online jich je dostupných přibližně 60 tisíc (cca 3%), krajské a městské galerie digitální reprodukce svých děl obvykle nepublikují vůbec, anebo pouze malé či zanedbatelné fragmenty.
Tím ovšem potíže nekončí. Kvalita reprodukcí bývá kolísavá a metadata nedodržují jednotný způsob formátování. Mnohem závažnějším problémem však je uživatelský prožitek, tedy způsob, jakým se v digitálním světě s uměním setkáváme. Ačkoliv se rozhraní jednotlivých portálů mezi sebou částečně odlišují, obecně se vždy jedná o základní katalog s filtrací položek, kde jediným výstupem je zobrazení stránky s konkrétním artefaktem a doprovodnými informacemi (případně s tlačítkem „stáhnout”, jedná-li se o volně šiřitelné dílo). Takový způsob snad (alespoň někdy) dokáže pomoct odborníkům, kteří přesně vědí, co hledají, ale s ohledem na širší publikum je zcela nevyhovující.
Translation - English For the beauty of art and the glory of Google
José Pijoán's 12-part set History of Art leads the imaginary ranking of the most useless volumes in my library. With time, this former practical helper providing quick insights into the history of art from ancient Egypt till postmodernism started losing on importance and became less and less useful. As proof, not only its covers were gathering more and more dust, but the set was gradually moved to less accessible shelves until one day it ended up all the way up below the ceiling in a 3.5 meter high room. What caused the end of glory of these formerly vital volumes? Quite unsurprisingly, the internet. Similar to other encyclopedic-like works, Pijoán's books made looking for summary info on paper an excruciatingly lengthy process, while typing a key word in Google is far more practical. The result is obtained faster, the information is more comprehensive and often includes answers to very marginal questions as we learn a lot not only about the Parthenon in Athens and the Florentines masters, but also about the chapel behind our house and a local folk painter.
But what if we would like to delve deeper? What if we are interested in the works of a specific artist, a group or a school or in a specific topic and how it's reflected on in fine arts? In this case, the search sooner or later takes us to art museum collections and the works housed inside. But how can we access them if only a negligible fraction of works is displayed? What is the usual process to gain access to the repository?
As in the times of Franz Joseph I, even today we must first write to the museum collection manager to obtain a list of works matching our requirements and if the list includes an item raising our curiosity, we ask for an appointment to access the room where the item is stored. More messages are sent out and forms filled in and after several days or weeks we finally get to see the cultural artifact for real. We'll be able to look at it and perhaps even take a picture, provided no one is watching. Then we'll repeat the whole process several times until we reach the conclusion that what the museum has to offer was thoroughly explored. Then we'll move on to the next institution.
But there could be other ways. No later than at the beginning of the millennium, the Czech scene started seeing growing efforts to digitize fine arts to make it accessible. There were programmes and methodologies helping museums present their collections online, the Registry of Fine Arts Collections administered by CITeM (the Methodological Centre for Information Technologies in Museology) went online, as well as the National Museum's eSbírky portal or recently the services of the National Gallery Prague and the Moravian Gallery in Brno built on a technology by lab.SNG (the Slovak National Gallery's digitization center). “A reason for joy,” one would like to say. “A cause of disappointment,” one must write, though. Virtually all these projects (with the honorable exception of the Moravian Gallery) fail at the basics – the number of works published. The National Gallery which, according to the Central Registry of Collections, houses 398,444 items, makes 2,670 of them available online – less than 1% of the total. The National Museum's collections include almost two million cultural-historical and other artifacts but roughly 60,000 (approx. 3%) of them are available online, regional or municipal galleries usually don't publish digitized reproductions of their works at all or only in small or negligible fragments.
But the difficulties don't end here. The reproductions' quality varies and metadata doesn't adhere to a unified format. But a more serious problem is user experience or the form of our encounter with art in the digitized world. Even though there are some partial differences between the sites' interfaces, there is in general always a basic catalog with an item filter and the only output is a site displaying the specific artifact with its additional info (and an occasional “download” button for public domain works) This form could perhaps (at least sometimes) help professionals who know exactly what to look for but it is completely unsuitable for the general public.
Czech to French: Popis dezinfekčního vozu / Désription d'un véhicule de desinfection General field: Tech/Engineering Detailed field: Automotive / Cars & Trucks
Source text - Czech Speciální vozidlo DECON je určeno k provádění dekontaminace vnějších povrchů vojenských vozidel, osob, zbraní, vybavení a výstroje, včetně velmi rozměrné techniky, terénu, letadel nebo budov, a to díky vybavení automobilu pracovní plošinou. DECON ER lze konfigurovat pro službu v civilních záchranných silách, jako jsou speciální hasičské jednotky a organizace civilní ochrany, čímž se vylepšují uživatelské možnosti pomocí nejnovější technologie vysokotlaké sanitace horkou vodou. K dispozici je téměř jakákoli kapalná směs pro ošetření povrchů předmětů, protože systém se nespoléhá na žádnou konkrétní látku.
Translation - French Grâce à sa plateforme de travail, le véhicule spécial DECON assure la décontamination des surfaces extérieures des véhicules militaires, des personnes, des armes, de l'équipement et du matériel, y compris l'équipement surdimensionné, ainsi que la décontamination du terrain, des avions et des bâtiments. Le DECON ER peut être configuré selon les besoins des forces de sauvetage civiles, telles que les équipes spécialisées des sapeurs-pompiers et les unités de la sécurité civile, pour renforcer leurs capacités d'action grâce à une technologie d'aseptisation haute pression à eau chaude de haut niveau. Le système ne dépendant pas d'une substance spécifique permet l'utilisation de quasiment tout mélange liquide de traitement de surface.
More
Less
Translation education
Master's degree - Charles University, Prague
Experience
Years of experience: 12. Registered at ProZ.com: Feb 2013.
Portfolio